Románová prvotina americké spisovatelky a novinářky Elif Batumanové, popisující hořkosladké příhody devatenáctileté Selin, přemýšlivé dcery tureckých přistěhovalců, která právě nastoupila na Harvardovu univerzitu, nabízí čtenáři mnohem víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Přestože jde o bildungsroman mapující život studentky prvního ročníku vysoké školy, zdaleka ho netvoří jen prvoplánový výčet bujarých oslav, banálních vztahů a rozličných klišé spojených s univerzitním životem. I na to vše ve „studentském“ románu pochopitelně dojde, ale viděno perspektivou protagonistky – komplexní intelektuální hrdinky se silně autobiografickými rysy, která rozhodně není „dospívající teenager“ – představují něco daleko hlubšího a zásadnějšího: často dramaticky, ale občas i banálně vylíčené zastávky na cestě mladého člověka, který hledá směr ve světě plném paradoxně protichůdných vjemů a podnětů. Sám titul knihy, Idiot, odkazuje na stejnojmenný román otce psychologické prózy Dostojevského, a tudíž slibuje počtení s výrazným přesahem.

„Než jsem nastoupila na univerzitu, netušila jsem, co je to e-mail […]. ‚A s tímhle mám dělat co? Oběsit se na tom?‘ zeptala jsem se, když jsem k adrese a heslu dostala ještě síťový kabel.“ Román začíná v roce 1995; Elif Batumanová, která ke svému mladšímu já přistupuje s laskavou, byť svérázně ironickou shovívavostí, poznamenává, že události knihy začala zpracovávat až o pět let později, a ta se tudíž svým způsobem proměnila v historický román. To je patrné především z druhé poloviny vyprávění, kdy Selin, poháněná poněkud neurčitou náklonností k intelektuálnímu maďarskému spolužákovi, odjíždí vyučovat angličtinu na maďarský venkov. Postsovětská realita východní Evropy, podávaná s autorčiným typickým vtipem a mimořádnou barvitostí, propůjčuje Idiotovi punc příjemného retra; můžeme se těšit z plejády pitoreskních, svébytných postav, řvoucích trabantů, pochybných kulinářských specialit („Gyulova matka přinesla štrúdl a všem nám nalila vínovici. Vypila jsem ji, protože to pro mě bylo snazší než vysvětlovat, proč ji nechci pít“), jimž vévodí paprika s nakládanými okurkami, a svérázných společenských zvyklostí na hony vzdálených těm americkým.

Těžiště románu nicméně spočívá v Selinině studentském životě v Americe, jejž dospívající hrdinka kvituje s nevtíravým sarkasmem. Univerzitní prostředí není ani zdaleka homogenní – Harvard přináší nepřebernou škálu často bizarních seminářů a přednášek, nabízejících jeden světonázor za druhým, a ideál o zářné akademické kariéře s hladkým průběhem a šťastným koncem se rychle rozplývá v nedohlednu. Selin jde na schůzku se svou studijní poradkyní Clare, která na Harvardu před dvaceti lety vystudovala starou severštinu a nyní pracuje v oddělení informačních technologií – což je místo, kam mají studenti každý měsíc poslat e-mailem svůj účet za telefon: „Jinak pro mě byla náplň jeho činnosti naprostou záhadou. Co měla její práce společného se starou severštinou?“ Následně pobíhá „od jedné suterénní kobky k druhé“, aby absolvovala rozřazovací testy, a marně usiluje o zařazení do kurzů; z jednoho ji diskvalifikuje neschopnost „dvě hodiny v kuse číst stále tu stejnou pasáž, stále stejnou větu, nebo dokonce stále stejné slovo, aniž by [jí] to připadalo únavné nebo nudné“. Nakonec je úspěšně přijata na jediný seminář s názvem „Otázky formy v dokumentárním filmu“: „Profesor, který tenhle seminář vedl, měl ještě horší rýmu než já. To byla neskutečná úleva. […] Vyprávěla jsem mu o své matce a oba jsme bez přestání kýchali. Byl to jediný seminář pro prváky, kam jsem se dostala.“

Při studiu Selin doprovází barvitá plejáda profesorů i spolužáků, jejichž pohled na svět je stejně rozmanitý jako oni sami. Na koleji sdílí pokoj s výřečnou a zvědavou Hannah, protože samostatnou ložnici si zabrala Angela se „spoustou kufrů“, naváže přátelství se světáckou Světlanou, která pochází ze Srbska, píše eseje o lásce ve francouzštině a je beznadějně zamilovaná do svého psychoanalytika, a na hodinách ruštiny, jež se nese ve znamení četby textu o „Nině na Sibiři“, se seznamuje s Ivanem, s nímž udržuje zvláštní platonický vztah, založený na oduševnělé e-mailové konverzaci, probíhající zásadně v pozdních nočních hodinách. Účastní se literárních soutěží (a vyhrává je), jako dobrovolnice nepříliš úspěšně doučuje matematiku a angličtinu, občas povinně zajde do baru, přestože k alkoholu nikdy netíhla – „Vůbec jsem nechápala, co tam vlastně děláme. […] Pivo bylo studené a nijak zvlášť nechutné, ale pořád jsem [netušila], v čem má být jeho kouzlo“ –, a když na ni udeří deprese způsobená nešťastnou láskou, poslušně se objedná k univerzitnímu psychologovi, v jehož čekárně ji nejvíce zaujme leták s nadpisem Fakta a mýty o pálení žáhy.

Jedna z předních amerických univerzit působí v hrdinčině podání absurdním, dokonce lehce fantasmagorickým dojmem; jako by vedoucí seminářů, profesoři ani autoři četných románů, knih a rozličných statí – včetně amerického národního klasika Thoreaua – dávali jen pramalý smysl. Autorka tak podtrhuje zmatek mladého člověka, který byl vydán všanc moderním hektické společnosti a navíc se zmítá mezi prvními dospěláckými vztahy – ať už se jedná o snahu o civilizované soužití na koleji, nebo serióznější milostné eskapády. Přestože mnohé z hrdinčiných zážitků mají melodramatický nádech nebo z nich čiší klasické rozervanectví a zoufalství mládí pramenící z nepochopení ostatních – „Nedokázala jsem se učit, nemohla jsem spát. […] Se Světlanou jsem o tom mluvit nemohla; začala by mi vykládat o Satanovi nebo by mi řekla, ať se na Ivana vykašlu, když má přítelkyni. […] Se zkrácenou verzí jsem se svěřila mámě. Z její reakce bylo zřejmé, že jí to vůbec nedává smysl“ –, jedním ze základních pilířů knihy je humor. Ten z ní spolu s neobyčejnou čtivostí, danou hlavně celkem přirozeně zvolenou ich-formou a přemýšlivostí filozofující protagonistky, dělá rychle odsýpající vyprávění, díky němuž je těžké knihu odložit.

Elif Batumanová je plodnou autorkou kratších textů a novinových článků a i její románový debut je spíše soubor epizodických vyprávění tvořících volnější celek než velký epický příběh. Autorka v něm přesto dokazuje, že s přehledem zvládá i delší formu, včetně důkladného propracování postav. Její novinářská údernost, zhuštěné psaní a sklon jít přímo k věci dodává dílu na lehkosti a skutečnost, že se Batumanová navzdory své úctyhodné kariéře a akademickému pozadí nebere příliš vážně, je knize jen ku prospěchu. Idiot je zábavný a svérázný počin, svěží objev na poli současné anglofonní literatury, který se právem ocitl na seznamu finalistů prestižní Pulitzerovy ceny. V českém kontextu pak jeho hodnotu umocňuje i skvělý překlad Lukáše Nováka, jemuž se povedlo do puntíku zachytit autorčin osobitý styl.