S příručkami severského životního stylu se v posledních letech na českém trhu doslova roztrhl pytel. A vzhledem k tomu, že dánské hygge i lykke, stejně jako švédské lagom už zaplavilo naše knihkupectví ve všech možných podobách (nejnověji hygge romány nebo Hygge omalovánky), bylo jen otázkou času, kdy se v češtině objeví první kniha o finském fenoménu sisu.

Finové se s životním stresem, nepohodou a krizovými situacemi vypořádávají podstatně jinak než obyvatelé Skandinávie na západ od nich, soudě alespoň dle soudobé trendy literatury. Pomáhá jim v tom národní vlastnost sisu, pěstovaná od temných dob minulosti, kdy žili v neustálém souboji s drsnou přírodou a strádali v područí cizích mocností. Spojuje se také s legendárními výkony vytrvalostních běžců na olympijských hrách. Samotný pojem je do cizích jazyků nesnadno přeložitelný. Obvykle se jako jeho ekvivalenty uvádějí odhodlanost, neústupnost, zarputilost, statečnost či houževnatost, ideálně je to tedy extrakt ze všech těchto vlastností v jednom. Dnes Finové vnímají sisu jako součást své národní identity. Sisu znamená zatvrdit se a překonat všechny překážky a výzvy, které život a osud staví do cesty, drobné každodenní potíže a nepříjemnosti i nelehká období velkých dějinných zvratů. Sisu je psychická i fyzická odolnost, speciální hroší kůže, s níž malý severský národ a každý jeho jedinec čelí všem nástrahám světa. Je to síla, se kterou se Finům – alespoň podle národního mýtu – daří překonávat i nemožné.

Hledat sisu vyrazila do Finska i kanadská novinářka s finskými kořeny Katja Pantzar, vyčerpaná stresujícím životem v Severní Americe. Své zkušenosti a úspěšnou cestu ke štěstí a spokojenosti sepsala v self-help biografii, která má pomoci začlenit sisu „do každodenního života každého z nás, abychom se mohli cítit po fyzické i psychické stránce báječně“, jak tvrdí text na obálce. Osobní příběh severoamerické žurnalistky, která nalezla svůj finský sen, si klade za cíl přesvědčit, že sisu skutečně funguje.

V Americe si kniha nadšené publikum možná našla. Čeští čtenáři nad ní ale nejspíše dvakrát jásat nebudou, byť publikace na první pohled vypadá jako poutavý úvod do různých aspektů finského životního stylu, obdivovaného i u nás. Nadpisy kapitol slibují seznámení s prospěšností koupání v ledové vodě, sauny, terapie přírodou, severského stravování, minimalismu či finského vzdělávání. Nadějně se rozvíjí i hledání konceptu sisu. Autorka se nespokojuje s jednoduchou definicí, ale naopak pojem sisu neustále i sama pro sebe přeformulovává a upřesňuje spolu s tím, jak mu a všemu, co je s ním spojené, postupně přichází na kloub.

Některé pozoruhodnosti ze života ve Finsku se v průběhu čtení opravdu dozvídáme. Nejpřínosnější pasáže vycházejí z rozhovorů s finskými odborníky. Ty zaujmou erudovaným obsahem, často podpořeným odkazy na vědecké studie či statistická data. Blahodárné účinky studené vody na lidské tělo nebo talířový model potravinového trojúhelníku (zelenina, sacharidy, proteiny) tak získávají hmatatelnější obrysy a dostává se jim pádné argumentace. Jenže k podobně informačně poutavým částem si čtenář musí proklestit cestu velkým množstvím textového balastu.

Spíše než studii o finské společnosti kniha povětšinou připomíná sondu do hlavy autorky, která bez ladu a skladu napíše cokoli, co ji napadne, většinou o sobě a svých vlastních zkušenostech. Osobní pohled by snad ani tolik nevadil, kdyby jen nepotvrzoval stereotypy o naivních Američanech, kteří se v Evropě s ústy dokořán diví pro nás zcela běžným věcem. Našinec nepotřebuje zdlouhavě vysvětlovat, že pohyb je zdraví prospěšný, že jet na kole je lepší než jet taxíkem, že si občas můžeme zajít do lesa na procházku nebo že máme hyperaktivní dítě pustit ven se vyřádit namísto toho, abychom do něj nacpali léky. Ba co víc, když se takových banalit objevuje na každé stránce několik, čtenář se nutně začne nudit.

Určité nevídané novinky, které Pantzar ve Finsku objevila, pro obyvatele vyspělé středoevropské země působí až směšně. Několik měsíců dlouhá mateřská dovolená, samozřejmost pustit v tramvaji těhotnou ženu sednout, lékař nepředepisující na jakýkoli psychický problém antidepresiva nebo výhoda výběru batůžku podle funkčnosti namísto značky nebo vzhledu není nic, nad čím bychom u nás žasli. A nesvědčí to ani tak o zázračné pokrokovosti finské kultury, jako spíš o žalostném stavu té americké. Z vybraných autorčiných zjištění by se dala sestavit sbírka nepříliš povedených vtipů, jako třeba: „Čím méně alkoholu piji, tím lépe se cítím a tím jsem šťastnější! Ale trvalo mi celý život, než jsem to pochopila.“ (s. 65)

Píše-li o obtížně vysvětlitelném národním konceptu cizinec, jeho odstup a nadhled může být užitečný. Ovšem jen v případě, že si ho dokáže udržet. Pantzar naopak všemu finskému zcela propadla a její adorace tamního životního stylu působí až nevěrohodně. S nadšením a nekriticky dokonce cituje některé z národních mýtů, například že výsledek zimní války (1939–40) se uvádí za „triumfální vítězství Finů nad Sovětským svazem“ (s. 26), což vyvolává přinejmenším pousmání – jen málokterá země po válečném triumfu ztratí přes desetinu svého území.

Slibně zahájené hledání sisu se postupně rozplývá v potřebě autorky vypsat se ze svých životních zkušeností a shromáždit všechny postřehy, které za období dosud strávené ve Finsku nasbírala. Jenže právě v tom kniha selhává, neboť Pantzar najednou vidí sisu v jakékoli činnosti či sociální inovaci, od jízdy na kole a procházky lesem po obědy ve školách zdarma a krabici s dětskou výbavičkou. Ubíjející je také neustálé opakování téhož – když se autorka v polovině knihy už asi posté noří do ledové vody a znovu a znovu proklamuje, že taková koupel je opravdu prospěšná pro tělesnou i duševní pohodu, máte pocit, že čtete špatný marketingový text propagující zimní plavání.

První možnost seznámit se s fenoménem sisu v češtině se tedy příliš nepovedla. Fanoušky life stylu à la hygge zvyklé na jednoduché tipy na šťastný život, jako například osvědčená trojice „svíčka – teplé ponožky – kakao“, odradí rozvláčný text a málo obrazového materiálu k tématu (pár ilustračních fotografií to nezachrání) a ty, kteří se chtějí dozvědět zajímavosti o současném Finsku, zase unudí dlouhé povrchní pasáže a nepokrytý obdiv věcí, které nám připadají jako samozřejmost. Na druhou stranu, pokud se knížkou prokoušete až do konce, prokážete pořádnou míru sisu.