Česká republika rozhodně není chudá na starobylé kulturní památky. Kromě toho, že je hojně navštěvují turisté, se některé z nich otevírají i novým duchovním impulsům světa, který se globalizuje i kulturně a nábožensky. Kupříkladu bývalý kostel svaté Anny, dnes odsvěcený, slouží jako „mezinárodní duchovní centrum“ Pražská křižovatka, jehož dramaturgie je založena „na plném respektu k multikulturní rozmanitosti dnešního světa,“ protože jejím posláním je odpovídat „na potřebu nepředpojatého a tvořivého rozhovoru lidí různé víry, přesvědčení a profesí“. Přímo v historickém centru Prahy zase příslušníci hnutí Hare Krišna pořádají oslavy svátku Ratha-játrá: několik metrů vysoký vůz přitom táhnou od Staroměstského náměstí Celetnou ulicí ke Stavovskému divadlu a zpět. Podnětným způsobem se pak o kulturní a náboženský dialog pokoušejí organizátoři Japonských slavnosti jara, jež se pravidelně konají na staroslavném Vyšehradě. Jak říká buddhistický mnich a japanolog Robin Heřman, během slavnosti se „chvála požehnané moci přírody spojuje s úctyvzdáním prastarým kulturním tradicím i zbožným nasloucháním hlasu posvátného místa“. V prostoru bývalé královské akropole, na ploše mezi Myslbekovými sochami, mezi sebou dnes zápasí samurajové a účastníci společně s japonskými mnichy můžou meditovat v duchu zenbuddhismu.

Autoři publikací o těch nejvýznamnějších monumentech naší kulturní historie ovšem tento novodobý vývoj reflektují jen někdy. A pokud přijímají i něco ze sekulární literatury, z těchto pramenů odkazují jen na ty, které potvrzují jejich obraz Čechů v důvěře se obracejících ke katolickým světcům: takto (kromě řady zbožných textů) cituje příslušné pasáže z Jiráskových Starých pověstí českých nedávná kniha Karlův most: v souvislostech víry a ducha (Karmelitánské nakladatelství, 2019). Proto je o to chvályhodnější, že nedávno publikovaný obsáhlý dvojsvazek Katedrála viditelná a neviditelná. Průvodce tisíciletou historií katedrály sv. Víta, Václava, Vojtěcha a Panny Marie na Pražském hradě historii nejvýznamnějšího chrámu celé země dovádí skutečně do současnosti a osvětluje i nejnovější vývoj. Přidává například drobnou pasáž o současném dalajlámovi a zhotovování keramického otisku jeho rukou pro katedrálu. Dílo vznikalo v Královské zahradě, a když prý tehdy keramik Michal Jůza obtížně zvedal mokrou placku s čerstvým otiskem ze stolu, tibetský hodnostář ho začal lechtat a zkoušel, jestli ji upustí. Na otisku tedy nelpěl: „Nechal jej projít okamžikem nicoty.“

Na knize pracovaly téměř dvě desítky odborníků po dobu sedmi let. Jak vysvětlila hlavní editorka Jana Maříková-Kubková z Archeologického ústavu AV ČR, mnozí z nich jsou veřejnosti málo známi a příliš často nepublikují, zato jsou skutečnými odborníky ve svém oboru. I díky tomu Katedrála viditelná a neviditelná přináší nejnovější poznatky z mnoha rozdílných oborů: o architektuře a umělecké výzdobě chrámu, o jeho nejranějších dějinách i vývoji za posledních prezidentů, o osobnostech, které v místě působily, o tamní hudbě a liturgii, například o zásazích vyvolaných reformou, již přinesl Druhý vatikánský koncil. Stranou nezůstalo ani to, jaký dojem katedrála zanechávala u slavných návštěvníků z ciziny, ale i u místních literátů, například Jana Nerudy. Jeho Svatováclavská mše (1876) z Povídek malostranských je v knize zasazena do kontextu vývoje legend o kolektivních zjevováních zemských patronů.

Skály, monstra i Turci
Autoři knihy o katedrále jsou velmi důkladní. Výklad tak začínají u jejího geologického podloží, zmiňují její předchůdce, tedy kostel Panny Marie z 9. století a baziliku sv. Jiří s rotundou sv. Víta, vystavěné na počátku 10. století. První díl končí velkým požárem katedrály v roce 1541. U druhého dílu pak těžiště leží v 19. a zejména 20. století. „Úplně na začátku jsme vůbec nepřemýšleli nad tím, že by měla mít kniha dva díly. A už vůbec jsem si nemyslela, že zrovna 20. století zabere tolik prostoru. Ačkoli jsem středověkářka, právě 20. století pro mě bylo asi největším zážitkem,“ řekla při uvádění knihy Jana Maříková-Kubková.

Na četných nákresech, plánech a fotografiích, z nichž některé jsou zřejmě v knize publikovány poprvé, dílo názorně a pro laiky pochopitelně předvádí, jak se stavba vyvíjela, přebudovávala a opravovala. Pozornost je věnována nejen velkým uměleckým dílům, které stavbu zdobí (včetně těch nejnovějších od Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové nebo Jana Koblasy), ale také drobným detailům, jako jsou kamenné výjevy monster, fantaskních zvířat nebo exoticky působících masek v ostění v podobě Indů a Turků, k nimž se běžný návštěvník často nemá šanci fyzicky přiblížit. Poctu autoři vzdávají i umění restaurátorů a soudobých stavitelů, kteří se v některých případech v betonu snaží napodobit středověké tvarosloví. Komentáře ovšem nejsou vždy uctivě oslavné: jedné z vitráží Karla Svolinského vytýkají roztříštěnost. (Pro pořádek dodejme, že nejnovější umělecký a architektonický vývoj stručněji mapovala už publikace Jiřího Kuthana a Jana Royta Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Svatyně českých patronů a králů. Nakladatelství Lidové noviny ve spolupráci s Katolickou teologickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze, 2011).

Národní Pantheon
Recenzovaná kniha zdůrazňuje, že jí nejde jen o samotnou architekturu, ale o příběh „stavby a společenství“, které ve svých zdech shromažďovala. Již v pohusitském období, kdy byly Čechy konfesijně rozděleny, se prosazovaly snahy vnímat katedrálu jako „národní svatyni“, „panovnici a učitelku všech obyvatel království“, hlavně s ohledem na to, že v ní byli pochováni mnozí čeští panovníci i zemští patroni, hlavně svatý Václav, jehož uctívali i kališníci. Když byly v době panování Fridricha Falckého poničeny některé oltáře a znesvěceny hroby světců (s výjimkou kaplí svatého Václava a Vojtěcha, které zůstaly zamčené), nepříznivě to vnímali i čeští utrakvisté a luteráni.

Tendence budovat „národní Pantheon“ pak byla zvýrazněna v době její dostavby, během níž se ve výjevech nově vytvářených vitráží objevila například podobizna Josefa Mánesa korunovaného zlatým vavřínovým věncem jako jednoho ze „spravedlivých“, smrtelníků povýšených do pomyslného „českého nebe“. Na umělecké výzdobě se podíleli i lidé, kteří rozhodně nebyli aktivními římskými katolíky, jako svobodný zednář Alfons Mucha nebo sochař František Bílek, jenž přestoupil do Církve československé husitské a stal se jejím oficiálním umělcem. První Muchův návrh vitrážového okna byl přitom zavržen, protože byl ohodnocen jako příliš pohanský. Bílkovo znázornění Krista, vycházející prý i z četby spisů Jana Husa a konzultací s Juliem Zeyerem, se rodilo dlouho. Kvůli jeho nekonvenčnosti bylo naplánováno odstranění a přesun mimo prostor Pražského hradu, nakonec však k němu nedošlo a Bílkovo Ukřižování tak dodnes stojí na místě, které mu určil sám sochař.

Nadkonfesijnost prostoru katedrály dále dokládala i přítomnost zmíněného buddhistického artefaktu: keramického otisku rukou dalajlámy, k jehož zhotovení došlo v době úřadování prezidenta Václava Havla. Jeho nástupci se ovšem zachovali předvídatelně: Václav Klaus nechal objekt přemístit do prostor nepřístupných návštěvníkům, a Miloš Zeman jej pro jistotu dal z katedrály zcela odstranit. Což ukazuje, že ikonoklastické boje se netýkaly jen třicetileté války.

Koncentrační tábory: děsivě reálné v minulosti a fantasmagorické v současnosti
Po budovatelském nadšení těch, kteří katedrálu dostavovali, následovala temná léta. Historik Jaroslav Šebek připomíná, že v době protektorátu byly kostely jedním z mála veřejných prostorů, kde bylo možné přihlásit se k české národní identitě. Tím spíše katedrála. Dokladem vlasteneckého cítění bylo i konání staroslověnské mše u hrobu svatého Vojtěcha. Příslušná kapitola ovšem není černobílá a nezastírá například, že mezi členy duchovenstva působícího při katedrále byli vedle několika odpůrců nacistického režimu, kteří zahynuli v koncentračních táborech, i kanovníci, kteří se snažili využít křesťanství pro cíle nacionálního socialismu.

Pohnuté děje se pak v katedrále odehrávaly po nástupu komunistické diktatury. Po internaci kardinála Josefa Berana se ji komunisté pokusili redukovat na pouhou kulturní památku a zbavit ji jejího duchovního obsahu. I tradiční obřad biřmování z ní byl vytlačen a vrátit se mohl až po dlouhých patnácti letech. Hudebníci, kteří v ní přesto chtěli za těchto okolností při bohoslužbách působit, čelili perzekucím: někteří kvůli tomu opustili solidní existenci a obětovali kariéru. Dómský kapelník Jaromír Hruška byl po politických prověrkách po roce 1968 zbaven svého místa, ale do chrámu nadále docházel dirigovat inkognito: přes hlídané Hradčany se kupříkladu dostával v paruce.

Kniha ovšem připomíná i obecnější aktivity katolíků z dob komunistické nesvobody, především Desetiletí duchovní obnovy národa, iniciativu, kterou roku 1987 vyhlásil František kardinál Tomášek. Výraznými iniciátory akce byli dva tehdejší spolupracovníci, kteří se mezitím názorově rozešli a dnes reprezentují zcela odlišné názorové proudy uvnitř katolické církve: Tomáš Halík a Petr Piťha. Dodejme nad rámec recenzované knihy, že druhý kněz v současnosti (s podporou kardinála Dominika Duky) právě ze starobylé katedrály šíří svůj strach z otevřené společnosti a po vzoru dávných chiliastů jako by přivolával apokalypsu: ve své do extrémů vyostřené kritice tzv. Istanbulské úmluvy vyhrožuje rozehnáním rodin, prodáním a vězněním dětí či deportací do nápravně-výchovných pracovních táborů vyhlazovacího charakteru. Možná i proto není úplně překvapivé, že je v dnešní době zájem umělců o výzdobu či působení ve svatovítském chrámu minimální, stejně jako je v tomto směru mizivá iniciativa současných bohatých elit, jak autoři v závěru smutně konstatují. A ani akce jako nedávné osazování nových zvonů široká veřejnost příliš nereflektuje.

Paradoxní ztráta a znovunalezení
Přesto ale kniha zmiňuje jeden nedávný umělecký počin, který vzbudil pozornost. Před deseti lety totiž nechali dva mladí umělci z panoramatu Hradčan katedrálu virtuálně zmizet a na případnou volnou parcelu vyhlásili fiktivní soutěž. „Každý si na ni zvykl, málokdo si dokáže představit její zmizení, odstranění či jen vážné poškození, tedy to, co v průběhu dějin potkalo řadu obdobných symbolů,“ řekl jeden z aktérů. I když u debatérů na sociálních sítích vyvolal tento experiment bouři nevole, autoři Katedrály viditelná a neviditelná jej pokládají za možný námět k zamyšlení nad našimi národními hodnotami, kulturními kořeny a nad tím, s čím se dnes můžeme identifikovat. A k tomu všemu může sloužit i tato výborná kniha, kladoucí implicitní otázky, čím je pro nás katedrála dnes a čím by se mohla stát v budoucnosti: pouhým muzeem umění, které již soudobé tvůrce nezajímá a kam mají návštěvníci problém se přes bedlivou ostrahu Pražského hradu vůbec dostat? Shromaždištěm těch věřících, kteří chtějí (či alespoň vydrží) naslouchat zapšklým kázáním, jež tam dnes zaznívají? Pohřebištěm a místem konání pohřbů, které se dostává do centra pozornosti, jen když zemře někdo zvláště významný? Jak ukazují její dlouhé a pohnuté dějiny, to by byla škoda, protože katedrála by měla být věcí nás všech. Můžeme být nejen jejími dědici, ale i spolutvůrci...

Odkaz na stránky projektu zde