O středověku se někdy píše jako o věku katedrál, což může sugerovat představu, že v pozdějších staletích už se katedrály nestavěly, i když všichni víme, že to není pravda: naopak některé z těch hlavních byly dostavovány až v 19. či 20. století. Popularita a prestiž katedrál byla taková, že se tento pojem metaforicky používal i pro označení mnoha jiných úctyhodných staveb („katedrála umění“ či pokroku) či majestátních divů přírody, například význačných lesů („zelené katedrály“). Navíc třeba průčelí nádražních staveb se jimi v 19. století skutečně inspirovala. I v současnosti či nedávné minulosti se stávají předmětem ostrých polemik i politických bojů: celých osmnáct let zaměstnal zdejší soudy spor o vlastnictví katedrály svatého Víta na Pražském hradě, ve Španělsku zase diskutují o tom, jak se má jmenovat hlavní svatyně v Córdobě (v současnosti „Mezquita-Catedral de Córdoba“) a zdali, případně jak se v ní smí modlit i muslimové (viz knihu Lajla znamená noc). Obecný vývoj katedrály od středověku až po dnešek chronologicky zpracoval německý historik Norbert Ohler v knize Katedrála. Náboženství, politika, architektura, dějiny.

Komplexně a přehledně vysvětluje, jak se katedrály vyvíjely, stavěly a k čemu všemu sloužily: nejen jako místo bohoslužeb, korunovací a pohřbů, ale také jako veřejné shromaždiště, místo duchovních her i světských radovánek, symbol právního postavení i pevnost. Některé činnosti tam provozované nám dnes mohou připadat podivné či nepatřičné: ve Florencii se kupříkladu v katedrále a na přilehlém náměstí konalo cosi na způsob módních přehlídek; při poutích pak poutníci, případně i psi, které brali s sebou, někdy přespávali přímo v jejích prostorách. Někdy tyto odlišné funkce, respektive církevní a profánní sféru, nebylo ani možné od sebe oddělit: tamních říšských shromáždění se účastnili i opati a biskupové, aby hájili své zájmy coby držitelé svých panství. A králové zase měli z pozice svého úřadu křeslo a hlas v katedrálních kapitulách. 

Katedrály měly stejně tak oslavoval Boha, jakož i vyjadřovat touhu po moci a prezentovat postavení panovníka či biskupa. Byly díly zručných kameníků a stavitelů, ale současně do nich byly vepsány symbolické významy, v jistém smyslu obsahovaly celé univerzum: řád a chaos, milost a hřích ve vzájemných vztazích. Ohler přitom neskrývá, že někdy dnes není možné jasně rozhodnout, jestli se ze strany stavitele jednalo jen o nezávaznou hru, nebo o důmyslně zašifrované duchovní poselství.   

V současnosti mohou být katedrály v akademických disputacích předmětem různých interpretací. Ovšem i ve středověku se kolem nich vedly ostré polemiky: zatímco někteří tvrdili, že k jejich vybudování dostali pokyn shůry, jiní hlásali, že církev by peníze raději měla věnovat na péči o chudé, a jejich stavitelům vyhrožovali pekelným ohněm.   

Někdy ovšem katedrální budovy byly i místem fyzických bojů. V několika přehledových kapitolách autor vypočítává případy, kdy se z pohanských chrámů, synagog, mešit, a v Ženevě dokonce ze zednářské lóže stávaly křesťanské svatyně (nebo občas i naopak). A dále případy, kdy byla pařížská Notre Dame revolucionáři na konci 18. století proměněna v chrám Rozumu nebo kdy se nacisté snažili přestavět Katedrálu svatého Blažeje v Brunšviku ve „svatyni národa“. 

Ostatně i dostavba katedrál měla silně politické konotace, které opět splývaly s duchovními: pruští panovníci podporovali dostavbu katolických staveb i proto, aby se tamní obyvatelé snáze smířili s nadvládou protestantů. A celkově pak byly tyto počiny rámovány silně nacionalistickou a skrytě protifrancouzskou rétorikou. Jako v případě dostavby katedrály v Kolíně nad Rýnem. Když pruský král Fridrich Vilém IV. kladl roku 1842 základní kámen pro dostavbu, v souvislosti se plánovanými věžemi prohlásil: „Všechno zlé, nespravedlivé, nepravdivé, a tedy neněmecké, ať je jim vzdáleno.“ 

Na budoucnost katedrál autor pohlíží s obavami, protože valem ubylo úcty, která jim byla dříve projevována. Tak v některých španělských svatyních prý musí zůstávat kropenky na svěcenou vodu prázdné, protože si v nich narkomané vymývali použité jehly. Jinde čelí komerčním tlakům (jde o „nemovitosti s nejlepší polohou v centru města“). Takže zůstává otázkou, jestli se v budoucnu nestanou spíše neživými muzei a galeriemi, nebo budou adaptovány na svatostánky životaschopnějších náboženství. 

Podle historika umění Henriho Focillona byla katedrála jakousi obrovskou kamennou encyklopedií. A podle Jana Royta zase chrámová brána byla současně branou do života věčného, branou nebes… Téma jejích proměn napříč evropskou historií je natolik široké, že ani není možné jej pojmout zcela komplexně. V Ohlerově knize tak kupodivu třeba chybí Victor Hugo a jeho slavný román Chrám Matky Boží v Paříži, který se zasloužil o to, že si Francouzi uvědomili význam této středověké památky pro identitu své země i Paříže a zmobilizoval je k její záchraně. Francouzský spisovatel se v románu vyznával: „Každá stěna, každý kámen tohoto památného monumentu není jen stránkou z historie země, ale zároveň stránkou z dějin vědy a umění.“ U Ohlera také téměř chybí to, jak byla v katedrálách zastoupena příroda, někdy přitom i velmi viditelně, například po opěradle schodiště vídeňské katedrály leze celý průvod kamenných ještěrek a ropuch. (Ovšem i v pražské katedrále svatého Víta bychom našli, jak uvádí Karolína Urbanová, řadu skulptur zvířat skutečných i mytických: chiméry, jednorožce, koně s ptačími drápy, fénixe, gryfa, orla, pelikána, jelena, lvy či medvěda.) Někteří recenzenti také podotýkali, že Norbert Ohler je historik kompilátorský, nicméně tvůrčí, protože do své „pansofie“ vtahuje „desítky pramenů, jež zprostředkovávají různé úhly pohledu na jeden a týž objekt“ (Martin Nodl), případně že je historikem těkavým, nicméně strhujícím (Marie Koldinská). Podle mne jde o úspěšnou syntézu, i když nutně místy snad trochu povšechnou, k níž se můžeme i po letech stále vracet. Rozhodně spíše než k jiným textům o katedrálách, ač i častěji vydávaným typu Katedrály Zdeňka Mahlera.