Wilcockovo nejznámější dílo spadá mezi knihy, jejichž autoři fabulují smyšlené životopisy, jako jsou například Borgesovy Obecné dějiny hanebnosti (1935), pojednávající o údajných vrazích, nebo Bolañova Nacistická literatura v Americe (1996), jejíž autor se Wilcockovým „románem“ nechal okouzlit a také inspirovat. Synagogu ikonoklastů (1972) tvoří třicet pět portrétů fiktivních postav a historicky doložených osobností. Příběhy pomatených i vzletných idealistů svérázně znějících jmen spojuje touha bořit realitu. A to především proto, že našli účinný způsob, jak náš svět učinit obyvatelnějším, snesitelnějším, zkrátka lepším.

Synagoga ikonoklastů byla původně napsána v italštině. Její autor, argentinský spisovatel Juan Rodolfo Wilcock (1919–1978), měl k tomuto jazyku blízko již od dětství – jeho matka totiž pocházela z italské rodiny. Za cizokrajné příjmení pak vděčil otci Angličanovi. Před politickou perzekucí se tento polyglot, básník a překladatel (uveďme jeho překlady Shakespeara, Joyce či Greena) nejprve uchýlil do Londýna, ale nakonec se usadil v Itálii. Tam spolupracoval s Italem Calvinem, představil Wittgensteinovy myšlenky Albertu Moraviovi, a dokonce si zahrál i v Pasoliniho filmu Evangelium sv. Matouše (1964). Zemřel údajně na zástavu srdce, a to během překladu knihy o infarktech. Wilcockovu Synagogu ikonoklastů nyní českému čtenáři představuje nakladatelství Rubato v překladu Anežky Charvátové.

Skrytá narativita
V zástupu encyklopedických záznamů není pro čtenáře snadné udržet pozornost. Wilcockovi se však několikrát mistrně podaří oživit výčet faktů vsunutím příběhu tam, kde by ho nikdo nečekal. Tak je tomu například v „heslu“ o Julesu Flamartovi, který se rozhodl vytvořit slovník, jenž by zároveň byl i románem. Jednotlivé příkladové věty tohoto inovátorského díla tak tvoří napínavou historku „špionážně-pornografického charakteru“ (s. 18). I portrét Klause Nachtknechta, který objevil blahodárné účinky radiace magmatu, strhne nejednoho čtenáře svým svižným tempem a dějovým spádem. Oproti tomu jsou však některé medailonky přeplněny soupisem „faktů“. Vrcholu dosáhne tento „typ“ portrétu v závěru knihy, kdy šest ze sedmi stran údajného životopisu Jesúse Pica Planase zabírá seznam jeho vynálezů. Osvěžením a zároveň i nejuvolněnější částí knihy jsou stránky věnované divadelnímu režisérovi Llorenzu Riberovi. Recenze jeho her a nepublikovaný filmový scénář jsou zaplněny králíky (sic) i satirickými tóny, jak je tomu například v inscenaci Páry v úzkých, v nichž se německému publiku v roce 1943 představují dvě maloměšťácké rodiny, jež autor směle pojmenovává Auschwitzovi a Dachauovi.

Roznětka myšlenky
Mnohá díla, k nimž Wilcock v románu odkazuje, nejsou výsledkem jeho fabulací, ale jedná se o publikované statě, studie, traktáty apod. Ty pak většinou slouží k tomu, aby je autor obalil smyšleným kontextem, rozvinul, dovedl ad absurdum. Černý humor tu na čtenáře cení špičaté zuby a dotýká se i hrůzností, u kterých si nemůžeme jen tak vydechnout. V některých medailoncích lze postřehnout analogii k historickému dění, jak je tomu například v nápadech anglického protestanta polského původu Árona Rosenbluma. Ten se pokouší vytvořit ráj na zemi tím, že lidstvo navrátí do šestnáctého století i s jeho „smradem a špínou“, které by fungovaly jako „přirozená selekce“ k optimálnímu množství obyvatel. Pronásledování Židů, jedno z témat minulosti, jež je třeba zavést při cestě za štěstím, Rosenblumovi zatím svědomitě plní Adolf Hitler.

Renesanční ráz
Wilcock, původním povoláním stavební inženýr, se ve své knize obrací k teoriím z různorodých oblastí: zabývá se filozofií, literaturou, lingvistikou, geologií, medicínou, sociologií, ekonomií, biologií, genetikou, psychologií, dopravou, reflexologií a mnohými dalšími obory. Autorův záběr je neméně široký i v zasazování medailonků na rozličná území, i když převažují životopisy lidí z euroamerické oblasti (Afrika nebo Asie nejspíše na inovátory nejrůznějších odvětví nebyla tak plodná). Češi naleznou i zmínku o Karlových Varech. Narážka na Čechy se pak objeví ještě dvakrát – v knize se mihne český astronom mluvící lámanou němčinou a také autor komedií Rečka (co to jen napsal?). Kniha je také přímo nabitá odbornými výrazy, které spolu s neúnavnými odkazy na jiná díla umocňují chimérickou představu, že předložené „skutečnosti“ jsou podložené historickými fakty. Časově se Wilcock orientuje nejčastěji na konec devatenáctého až polovinu dvacátého století. Jak se zdá, právě toto období bylo líhní všemožných bizarních nápadů.

Román – tedy spíše sbírka krátkých i delších medailonků – čtenáře provede pestrou krajinou lidské fantazie, v níž jde humor ruku v ruce s nadsázkou, fraškou, karikaturou či groteskou. To vše na pozadí všudypřítomného „borgesovského“ přesahu k mimoliterární realitě. Koho by nezajímalo, zda je pravdivý příběh o objevu anglického astronoma Piazzi-Smytha, pobývajícího půl roku v Egyptě, který odhalil, „že délka základny Velké pyramidy dělená délkou dlaždice se přesně rovná počtu dní v roce, tj. 365“? (s. 87) Wilcockův fikční svět, v němž se na jednom místě shromáždí vize nezlomných vynálezců, samozvaných odborníků, proroků, umělců, osvícenců a také šílenců, je hra se čtenářem, jazykem, fakty a fikcí. Je to svůdná hra a zvídavého čtenáře (nejen) poučí, pobaví, ale i pohltí.