Měli bychom zvířatům prokazovat úctu? Máme vůči nim odpovědnost? Měla by mít vlastní práva? Tyto otázky si postupně klade stále více lidí a naštěstí mezi nimi nechybějí ani křesťanští teologové. Významné místo v této skupině zaujímá Brit Andrew Linzey (nar. 1952), anglikánský kněz a významná postava křesťanského vegetariánského hnutí. V současnosti působí jako ředitel Oxfordského centra pro etiku zvířat a zároveň vyučuje na teologické fakultě Oxfordské univerzity. Napsal a uspořádal více než dvacet knih, například Obřady pro zvířata, jež obsahuje návrhy liturgie například pro pohřeb psa. Překlad jeho Animal Theology (1994) nedávno vyšel česky: v Teologie zvířat se Linzey kromě zmíněných témat věnuje také pokusům na zvířatech („bezbožné obětování“), lovení zvířat („antievangelium predace“) či genetickému inženýrství („svévolné zotročování“).

Boží pozornost

Autor se v knize vrací hluboko do historie křesťanského myšlení a ukazuje, že vnímavost k mimolidským tvorům v něm nikdy nebyla zcela zapomenuta. Tedy že svatý František z Assisi nebyl natolik výjimečný zjev, jak se někdy může zdát. Například už sv. Basileios z Kaisareie (330–379) mluvil o zvířatech jako o našich bratrech. Nový zákon vykládá Linzey v tom smyslu, že Ježíš se vtělil se do jednoho živočišného druhu, a stal se tak vykupitelem i všech ostatních. Dokonce zmiňuje možnost Boží inkarnace do mravenců či mimozemšťanů. K tomu cituje také slavného německého teologa Karla Bartha: „Bůh si nemusel a nemusí zvolit a vybrat pouze člověka a nemusel a nemusí projevovat láskyplnou vlídnost pouze jemu. Myšlenka, že si nějaká nepatrná bytost vně lidského kosmu zasluhuje větší Boží pozornost než člověk, je velmi poučná a neměli bychom ji rychle smést ze stolu.“ Opatrně se Linzey vyjadřuje k otázce nesmrtelnosti zvířat, již nevylučuje.

„Jestliže máme jako lidé vykonávat vládu či Bohem darovanou moc nad mimolidskými tvory, nemusíme hledět dál než k Ježíši jako svému morálnímu vzoru – příkladu moci projevené v bezmoci a síly projevené v soucitu,“ říká autor. „Jestliže je znakem pravého učednictví velkorysá láska, která nás něco stojí, musíme se ptát, jaké máme důvody k tomu, abychom z tohoto náležitého uplatnění křesťanské odpovědnosti vyloučili zvířata.“ Měli bychom se k nim tedy chovat především odpovědně, podobně jako se dospělí vztahují k vlastním dětem.

Výše zmíněné vegetariánství Linzey pochopitelně chválí jako biblický ideál, jímž se řídili i mnozí světci, zatímco pojídání masa bylo (po starozákonní potopě) povoleno jen jako ústupek lidské slabosti či nouzové řešení při nedostatku jedlých rostlin. Právem také připomíná, že novodobé počátky vegetariánství jsou i biblické, významnou roli při nich totiž sehrál reverend William Cowherd (1763–1816), který založil Biblickou křesťanskou církev, pro jejíž členy vyhlásil vegetariánství jako povinnost.

Co jsme vám udělali?

Své argumenty se teolog Linzey snaží vykládat srozumitelně a jasně a systematicky se vyrovnává s možnými námitkami. Jeho styl je většinou uměřený a spíše neemocionální, o to expresivnější jsou některé texty, jež cituje. Například svědectví pastora Williama H. Ammona, který vylíčil okamžik svého obrácení poté, co ze znuděnosti zastřelil ptáka: „Srdce mi strnulo, když jsem viděl, jak tam leží krásný bílý holoubek… Ten den jsem pohlédl do svého nitra a vpravdě jsem nenáviděl to, co jsem tam spatřil: sobectví, chamtivost a mnoho dalšího, co mne děsilo.“

Významné místo v knize zaujímá krásná literatura, protože právě u některých beletristů – a také u dětí – autor nachází vyšší míru uvědomění spřízněnosti se zvířaty. Ostatně Linzey je spolueditorem antologií Song of Creation: An Anthology of Poems in Praise of Animals (Píseň stvoření: Antologie básní oslavujících zvířata, 1988) a Other Nations: Animals in Modern Literature (Jiné národy: Zvířata v moderní literatuře, 2010). Vyzvedává také přínos obchodníka a průkopníka vegetariánství Thomase Tryona (1634–1703), který zřejmě první mluvil o zvířecích právech; v pojednání Nářky nebeského ptactva před Stvořitelem propůjčuje hlas samotným zvířatům: „Jaké křivdy jsme spáchali, abychom takto pykali?“ Poslední okamžiky králíka chyceného do lidmi nastražené pasti, který před smrtí ještě přitulil hlavu k lidskému rameni, autor přebírá z románu Abelard a Heloisa (Peter Abelard, 1933, česky 1938) od irské spisovatelky Helen Jane Waddellové (1889–1965). Do své polemiky s utlačováním zvířat zapojuje Orwellovu Zvířecí farmu a do rozprav nad tím, nakolik „přirozená“ je lidská konzumace masa, vtahuje dokonce slavný román Anne Riceové Interview s upírem. Lidské dilema je podle autora podobné jako u morálně otřeseného upíra, který se bolestně ptá, má-li pokračovat v životě na úkor druhých bytostí.

Kočka nesouhlasí

České vydání je připraveno nadstandardně pečlivě. Čeští překladatelé Jan M. Heller a Jan Zámečník vysvětlivkami a komentáři opatřili i původní poznámky pod čarou. Druhý jmenovaný, vystudovaný evangelický teolog, toho času vyučující teologickou etiku na evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy a na fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, navíc svazek doplnil obsáhlým a zasvěceným doslovem. Ten poskytuje obsáhlý rozbor díla Andrewa Linzeye i přehled českých autorů, kteří myšlenky anglikánským teologem hlásané předjímali (C. M. H. Klatovský, Pavla Moudrá, Přemysl Pitter, Ctibor Bezděk, Gustav Jaroš-Gamma) nebo v současnosti vědomě rozvíjejí (Zdeněk Ambrož Eminger).

Doslov líčí i četné podrobnosti z Linzeyova života, zmiňuje například myslitelovy psy, krmené vegetariánskými konzervami, nebo kočku, jež se tomuto druhu stravy vzepřela, takže jí slavný teolog na výraz kompromisu začal vařit ryby. Tomu se prý ale zase vzepřel jeho nejstarší syn, jenž tuto praxi nazval pokryteckou a hrozil odchodem z domova. V samotné knize autor o rybách uvažuje jako o tvorech, kteří asi nemají takovou míru vědomí jako savci, ale přesně to nevíme. Proto se nejen řečnicky ptá: „Nezasluhují si, jestliže jsme v pochybnostech, abychom se přiklonili na jejich stranu?“ Co si o tomto dilematu myslí jeho kočka, už text nerozvíjí.

Zámečník neváhá s Linzeyem i polemizovat. Například Britovo tvrzení, že zvířata nemohou hřešit a že jsou nevinná, podle českého oponenta již zdaleka není tak samozřejmé: „Někteří teologové, kteří si uvědomují, že mezi člověkem a mimolidskými tvory existuje tenká, ba propustná hranice, si budou klást i otázku možnosti hříchu či viny u zvířat a zodpovědí ji jinak než Linzey.“ Což je ovšem spíše vnitrokřesťanská debata, protože běžný sekulární Evropan stejně pojmu hřích postupně přestává rozumět. Naopak obecněji pochopitelné jsou Linzeyho úvahy o genetickém inženýrství, které však redukuje na pokusy o vytvoření jakéhosi superzvířete, jež srovnává s nacistickými sny o rase nadlidí. Účelem cíleného přenášení genů je ale spíše snaha o ulehčení života těm nejchudším, tak aby strava, již pravidelně konzumují, byla obohacena o prvky, které jejich tělům fatálně scházejí.

Těžko říci, zda současný západní svět (a hnutí za práva zvířat) skutečně potřebuje křesťanskou teologii, aby mu pomohla zachránit se před úpadkem do „moralismu a sebespravedlnosti“, jak tvrdí Linzey. Možná, že většina zdejších obyvatel nepotřebuje ke vstřícnějšímu přístupu k zvířatům podrobně procházet bibli, aby tam našla jen slabé náznaky čehosi podobného. Ale soudobé křesťanstvo rozhodně potřebuje lidi, jako je Andrew Linzey, nabízejí totiž jeho přívětivější, otevřenější, soucitnější tvář.