O československém disentu toho bylo za poslední čtvrt století napsáno poměrně dost. Tematice se od roku 1989 věnují historikové, politologové, teologové, novináři a řada soukromých badatelů a institucí. Občas se, hlavně v souvislosti s prezidentem a spisovatelem Václavem Havlem, objeví zajímavý zahraniční titul. Mám na mysli knihu amerického slavisty Davida S. Danahera Číst Václava Havla (Argo, 2016).

Sborník příspěvků Šest kapitol o disentu, jehož autory jsou Jiří Suk, Michal Kopeček, Kristina Andělová, Tomáš Vilímek, Tomáš Hermann a Tomáš Zahradníček, se snaží zaplnit bílá místa historie, a to i ta, v nichž vystupují lidé bezejmenní, tedy ti, kteří se k disentu, respektive k Chartě, samizdatu či jiným dokumentům dostali tak trochu náhodou. Kniha vychází péčí Ústavu pro soudobé dějiny jako 51. svazek edice Sešity. Za jednoduchým, typograficky minimalistickým paperbackem se skrývá vysoká informační hodnota. Odkazy na související literaturu a prameny pomohou čtenáři v lepší orientaci a dalším studiu.

Šest příspěvků se zabývá tématy československého disentu s drobným přesahem do tehdejšího evropského, například polského dění. Michal Kopeček se věnuje disidentskému legalismu a právně, filozoficky i teologicky komplikované otázce „konformity se zákonem“ ve společnosti, která je totalitní, a zároveň, třebaže formálně, signatářkou mezinárodních úmluv o lidských právech. Kristina Andělová se zabývá opoziční skupinou kolem proslulého exilového časopisu Listy. Tomáš Vilímek reflektuje v nejdelším příspěvku celého sborníku Chartu 77, potažmo její zakládající text a to, jak se s ním seznamovali lidé z běžných profesí, od dělníků přes akademické pracovníky po studenty. Tomáše Hermanna zajímá disent a postavení filozofů a autorů, kteří až na výjimky neměli možnost legálně publikovat, vyučovat a bádat. Jedná se zvláště o Jana Patočku, Ladislava Hejdánka, Pavla Koubu, Stanislava Sousedíka, Zdeňka Vašíčka, Jiřího Němce a okrajově též Julia Tomina, Egona Bondyho, Karla Kosíka, Milana Machovce, Zdeňka Neubauera, Jana Tesaře či Václava Bendu. Tomáš Zahradníček upřel pozornost na politickou roli některých disidentů po roku 1992. Jiří Suk pak představil zčásti faktografickou, zčásti filozofující úvahu nad disentem jako morální výzvou a politickou skutečností.

Nejen na zdech domů

Čtenářsky nejatraktivnější je studie Vilímkova. Ukazuje totiž na obludnost tehdejšího režimu, jenž si s mezinárodním výměrem lidských práv a svobod, který v řadě dohod notabene ratifikoval, dělal, co chtěl. Pronásledoval, ostrakizoval a zavíral nejen samotné disidenty a ty, kteří si například opatřili opis Charty 77 nebo její dílčí část a dali ji přečíst přátelům. Byl schopen vyhodit ze zaměstnání či studia i ty, kteří odmítli podepsat různé patetické rezoluce proti Chartě dřív, než se s jejím textem seznámí. Přitom šlo v mnoha případech o lidi ve svých názorech neutrální, kteří se proti státu nijak nevymezovali a patřili – mluvou tehdejších dní – mezi vzorné, zasloužilé pracovníky. Chtěli zkrátka vědět, co podepisují a proč je Charta pro socialistickou společnost tak „nebezpečná“. Potázali se se zlou. Mstivost komunistických aparátčíků na všech úrovních neznala mezí. V podezření, jak Tomáš Vilímek na mnoha místech dokládá, byli v podstatě všichni, kdo si dovolili jakkoli pochybovat o kolektivní moudrosti zločinecké organizace KSČ anebo odmítli další a další závazky manifestační práce navíc. Příspěvkem defilují desítky vesměs běžných občanů, kteří se k Chartě 77 nebo k některému z provolání proti Chartě dostali leckdy zcela náhodně. Mašinerie státního fízlovství snadno našla „pachatele“ a při vyšetřování se dostala k dalším „spolupachatelům“. Ti se často „provinili“ jenom tím, že o Chartě 77 či vysílání Svobodné Evropy nebo Hlasu Ameriky s někým v hospodě nebo na fotbalu prohodili pár slov. Propaganda komunistického režimu čím dál víc iritovala jak ty, kteří se někdy dostali do ciziny a mohli srovnávat oba civilizačně kulturní okruhy, tak nesčetně lidí v dělnických profesích, kteří se – tak jako ostatní – často nedostali k základnímu zboží denní potřeby, i když poctivě pracovali. Kritika vyjadřovaná formou humoru a dvojsmyslů vadila komunistům stejně jako kritika ze svobodného světa a odvážné občanské postoje lidí z disentu, undergroundu či bývalých reformních komunistů.

Do vězení se dostala řada lidí, kteří projevili byť i jen mírné znepokojení nad stavem tehdejší společnosti. Udavačství dosáhlo vrcholu. Lidé utíkající do relativní svobody svých chat a chalup se přestávali cítit bezpečně i tam. Vedle přímého nesouhlasu s postupy státních orgánů – zvláště pak Státní bezpečnosti, policie a soudů – se „nejen na zdech domů, ale i na stěnách čekáren městské hromadné dopravy, na pozemních komunikacích, v telefonních budkách, v pražském metru či na veřejných toaletách“ objevovaly veřejné vzkazy vládě, ponejvíce ve formě nápisů s jednoduchým, jasným obsahem. Například „Bijte komunisty, Dubček, Masaryk, O. Šik, Charta 77“; „Smrt KSČ, Ať žije Palach a jeho čin – Charta 77“; „Dejte nám svobodu, Jakeš je hajzl, Mrtvý komunista, dobrý komunista, Ať žije Havel, CH 77, Demokracie“. Sebemenší projev odporu byl zcela mimo dohled veřejnosti trestán nepodmíněnými tresty. Šikana občanů včetně studentů byla podle Vilímkových zjištění doslova epidemická. Objevily se také tragické příběhy. Autor připomíná osud vysokoškolského studenta, který na výměnném pobytu v Charkově odmítl počátkem roku 1977 podepsat „odsuzující rezoluci“. Byl okamžitě odeslán domů, kde ani „přes výborné výsledky nemohl studovat“. Beznadějná situace vyvrcholila, když byl povolán k výkonu vojenské služby. Rozhodl se spáchat sebevraždu. Kolik lidí asi potkal podobný osud? Co se stalo s příslušníky komunistické policie, soudci či těmi, kteří dotyčného studenta poslali z Charkova domů, je všeobecně známo. Nestalo se jim před rokem 1989 ani po něm nic.

Pro dobrou kondici společnosti

Studie Tomáše Hermanna představuje, jak už bylo naznačeno výše, filozofy dvou generací, kteří velkou část svého profesního života nesměli působit na univerzitách, i situaci v akademické sféře po roce 1968. Autoři, jejichž dílo dnes vychází v respektovaných edicích a z nichž se jen někteří dožili listopadových událostí a možnosti znovu působit na příslušných fakultách, byli pro své filozofické a mravní vyznání, případně křesťanskou orientaci režimu velkým nebezpečím. Autor pečlivě rekonstruuje příčiny a okolnosti, za nichž se tito elitní intelektuálové dostali do opozice, politického disentu a exilu. Z celého rozsahu předložené práce je zřejmé, že se nejednalo „pouze“ o znemožnění univerzitního působení, publikování a cestování na Západ, ale ve většině případů o nezákonný, sprostý a brutální tlak režimu na elitu tohoto národa, na jednotlivce a jejich rodiny včetně dětí. Příběh Jana Patočky je i díky pracím z poslední doby, konkrétně titulu Petra Blažka „Kéž je to všecko ku prospěchu obce!“: Jan Patočka v dokumentech Státní bezpečnosti (Academia, Oikoymenh, 2017), více méně znám. Hermann poutavě přibližuje mj. život dvou dosud žijících filozofů, profesorů Stanislava Sousedíka a Ladislava Hejdánka. Zatímco Hejdánkova osobní historie je humanitně a křesťansky orientovanému čtenáři patrně známá, s peripetiemi katolicky zakořeněného filozofa a polyhistora Sousedíka se setká možná poprvé.

Každá z předložených prací je zajímavá a přináší řadu nových informací a pohledů. Knihu uzavírá esejisticky laděný text Jiřího Suka, zamýšlí se nad tím, jak a zdali vůbec hodnoty a ideje disentu a Charty 77 ovlivnily společenské dění po roce 1989. Jeho úvahy se týkají jak samotné politiky a nově vzniknuvších stran, tak dalších důležitých aspektů každodenního života občanů, aspektů morálních, ekonomických, ideových, sociálních či ekologických. Suk podrobně a s velkou mírou erudice a přesvědčivosti reflektuje roli Občanského fóra i jeho přerod a posléze zánik a také tehdejší hlavní politické hráče, strany i jednotlivce. Čtení to však není příliš veselé. Zdánlivě odžité historické události (kupř. krize politických stran, korupce, „mocenská arogance a cynismus“, tunelování, krachy bank, útoky na svobodu slova, tzv. televizní krize) mají i dnes, v roce 2018, své konsekvence. Jiří Suk jde ve svém textu na hlubinu a klade otázky, které jsou sice nepříjemné a bolestné, avšak pro dobrou kondici společnosti důležité.

Sborník Šest kapitol o disentu by se měl stát součástí veřejné rozpravy a vzdělávání. Objevují-li se i dnes nostalgické povzdechy, že za komunismu bylo líp, každá z kapitol tazatele, ať narozeného před, nebo po roce 1989, vyvede ze subjektivního chápání štěstí, respektive z omylu. Zvláště studie Tomáše Vilímka odhaluje, že zločinci z povolání, využívající dávno mrtvou ideu pro své vlastní obohacení, se neštítili pronásledovat a ničit kohokoli včetně studentů středních a vysokých škol. Ti, kteří by v civilizovaných zemích pro své schopnosti a povahové vlastnosti patřili mezi spodinu společnosti, se v socialistickém „ráji na zemi“ stali soudci nad svobodou a vězněním, nad životem a smrtí zcela nevinných lidí. Recenzovaný titul tak není v pravém slova smyslu historiografickou prací, nýbrž svědectvím o době, která rozhodně neminula.