Jak přesně probíhala slavná Leninova cesta v roce 1917 v bedlivě střeženém vlaku z curyšského exilu přes válkou rozvrácené Německo na sever k hranicím Laponska až po závěrečné nadšené uvítání revolučními davy na Finském nádraží v Petrohradu? Jaké bylo její mezinárodněpolitické pozadí? A jaké byly osudy Leninových spolupasažérů? I na tyto otázky odpovídá uznávaná britská historička Catherine Merridaleová (nar. 1959) v knize Lenin on the train (2016), jež nyní vychází česky.

Autorka se specializuje se na ruské dějiny, již dříve u nás vyšla její kniha Ivanova válka: Rudá armáda 1939–45 (2006, česky BETA Dobrovský, 2007). V novější publikaci Lenin ve vlaku vysvětluje, že nápad skupiny německých úředníků umožnit nejproslulejšímu revolučnímu radikálovi, ukrývajícímu se v neutrálním Švýcarsku, odcestovat do vlasti, aby tam rozpoutal chaos, nebyl z jejich strany v tehdejší situaci žádnou výjimkou. Jejich agenti byli totiž pro poškození protivníků ochotní financovat takřka kohokoli, od finských a estonských separatistů až po turkmenské hlasatele džihádu. Podporovali činnost vojenských vzbouřenců ve Francii, vyzbrojovali irské nacionalisty, snili o rozpoutání povstání na indických hranicích, přispívali na vydávání pacifistických časopisů.

Špatný britský odhad

Ostatně i Britové si „pěstovali“ vlastní ruské exulanty, které pak vozili do Petrohradu, aby kázali shromážděným davům. Podle britské vědkyně ale její krajané nedokázali správně odhadnout nálady ruské veřejnosti; tehdejším Britům prý bohužel nedošlo, že „Lenin nebyl žádný zlý duch přilákaný z ciziny, který zabránil Rusům stát se pokornějšími verzemi Angličanů“.

Akce s Leninem byla z německých záškodnických akcí nejvýznamnější, i když přinesla důsledky, které němečtí „plánovači“ nebyli schopni dohlédnout. Leninovým německým sponzorům ale původně stačilo zneškodnit Rusko a nemuseli se zaobírat jeho budoucností, natož životaschopností jeho režimu. Každopádně německým úředníkům nepřišlo „nijak těžké zajistit bezpečný průjezd Německem, a dokonce vyhověli i žádosti, aby vagon s jeho spolucestujícími byl považován za exteritoriální entitu odříznutou od okolního světa, a tudíž nepřicházející do styku s nepřátelskou populací“. Francouzi i Britové o Leninově cestě věděli, a přestože jim dělalo obtíže oddělit fámy od faktů, jeho pověst pro ně byla zcela dostatečným důvodem k znepokojení. Někteří se dokonce zasazovali, aby byl zastaven například ve švédských polárních lesích. „Když však došlo na lámání chleba, nikdo nebyl ochotný převzít odpovědnost a vystřelit.“

Lenin je v knize vykreslen jako až fanatický revolucionář, který ani v poklidném švýcarském exilu „nevyměkl“ a neztratil nic z bojového elánu. I když také on navštěvoval curyšskou Café Odeon, kam jinak chodili Stefan Zweig, James Joyce, Albert Einstein, Erich Maria Remarque či Mata Hari, „ani na okamžik přitom nezapomínal, že zasvětil život vyšším hodnotám, než je pouhé klábosení“. Nenechal se rozptýlit žádnými radovánkami – kdysi se prý v jedné pařížské kavárně natolik pohroužil do čtení novin, že si nevšiml, jak mu je Amedeo Modigliani zapaluje pod nosem…

Cesta zaplombovaným vlakem byla dlouhá a nepostrádala dramatické momenty. Už při překračování německo-švýcarské hranice byla cestujícím zabavena větší část potravin, které s sebou vezli (kvůli jistému válečnému nařízení regulujícímu vývoz zboží ze Švýcarska): „Sýr a klobásy už byly příliš, i vajíčka natvrdo musela zůstat. Pasažéři mohli jen zděšeně přihlížet, jak jejich týdenní zásoby potravin mizejí, přičemž samotný průběh kontroly, po níž zůstalo jen několik rohlíků, přesně spočítaných a s přiloženou stvrzenkou, stačil k tomu, aby nahnal strach i těm nejotrlejším.“

Zasedací pořádek

Většinu dění ve vlaku pak historička popisuje spíše tragikomicky. Například když líčí, kterak se Rusové dohadovali, kdo kde bude sedět: „Lenin s manželkou po symbolickém protestu vzali zavděk prvním ze tří kupé 2. třídy v přední části vagonu. Zbylá dvě kupé byla nabídnuta rodinám se ženami a dětmi, které zastupoval Georgij Safarov s manželkou Valentinou, Inessou Armandovou a Olgou Ravičovou.“ Ti spolu s Karlem Radekem (1885–1939) obsadili kupé vedle Leninových, zatímco třetí připadlo Zinovjevovým a dalším dvěma párům. „Zbytek se uchýlil do 3. třídy a smířil se s vyhlídkou na ztuhlé končetiny a nedýchatelný vzduch. Německá ostraha se usadila vzadu. Na podlaze mezi jejich částí a zbytkem vagonu byla křídou načrtnutá čára, která měla budit zdání, že nedochází ke kontaktu mezi Rusy a nepřítelem.“ Jediný, kdo ji směl překročit, byl švýcarský komunista Fritz Platten (1883–1942), který se stal oficiálním jednatelem skupinky.

Ani během jízdy budoucí diktátor nezapřel svou povahu, takže hned na začátku zakázal kouření v jednotlivých kupé i v chodbičce. A protože se nedalo chodit ven, zbýval jen záchod v ruské zóně (druhé WC v zadní části vagonu se nacházelo na „německém“ území). Zakrátko se před ním utvořila neskutečná fronta, jelikož pasažéři, kteří chtěli použít záchod k jeho původnímu účelu, museli čekat na celé procesí kuřáků. Bolševický vůdce to vyřešil (v rámci „stranické reorganizace“) zavedením lístků, přičemž držitelé lístků „první třídy“ měli přednost před kuřáckými průkazkami „druhé třídy“. Hlučná fronta před Leninovým kupé se sice díky tomu poněkud zkrátila, ale soudruzi se ještě několik hodin dohadovali o relativní filozofické důležitosti dvou různých typů naléhavých tělesných potřeb.

Ihned po příjezdu do Ruska se Lenin pustil do pronášení proslovů a přípravy revoluce. „Jeho výkon by byl obdivuhodný podle jakýchkoli měřítek, ale u muže ve středním věku, který právě absolvoval nebezpečnou osmidenní jízdu pomalým vlakem, to byl učiněný zázrak,“ dodává k tomu Merridaleová uznale. O tom, co jeho příjezd znamenal pro Rusko, se však vyjadřuje nesmlouvavě: Rusové by totiž podle ní tehdy jistě dali přednost konzumní společnosti západního typu a trvalému míru (ostatně ukončení války s Německem a Rakouskem bolševici slibovali) „před rozkošemi třídní války v leninském stylu“.

Své by o tom mohli vyprávět i Leninovi vlakoví spolucestující, větší část z nich padla během občanské války nebo se v sovětském režimu dočkala represí či přímo popravy. Naopak Leninovým skutečným protivníkům, členům prozatímní vlády a výkonného výboru petrohradského sovětu, se paradoxně vedlo často lépe. Žili v exilu, kde „sice při pokuřování dlouhých voňavých doutníků nikdy nešli pro ostré slovo daleko, ale volný čas, který nyní měli k dispozici, zasvětili především své obhajobě v tisku“.

Jedna nestvůra opravdu mrtvá

A Lenin sám? Ten dodnes leží ve svém mauzoleu. Zde Merridaleová nešetří sarkasmem. Zmíněné mauzoleum je podle ní „urážkou nesčetných těl, která dal Lenin usmrtit, a uchovávat v něm jeho ostatky se dalo omluvit snad jen snahou dokázat nade vši pochybnost, že přinejmenším jedna nestvůra je opravdu mrtvá… Lenin už sice žlukne a náklady na jeho údržbu se pohybují v řádu milionů, stále však oplývá jistým osobním kouzlem, jemuž podléhá mnoho Rusů.“

K ironii se přitom badatelka nemusí příliš nutit, sám materiál, který zpracovává, ji k takovému tónu vybízí či směruje, nebo alespoň nabízí přehršel podnětů – i když u každého historika samozřejmě záleží především na tom, co z něj vybere. Vysvětluje tedy, že německé ministerstvo zahraničí chtělo Lenina využít jen k rozvrácení ruské armády, a „jakmile by posloužil svému účelu, předhodilo by ho vlkům“. Ale přepočítalo se. Vítězní bolševici sice uzavřeli mír, nicméně jinak se vůbec nechovali podle německých představ, naopak i na území Německa začali šířit protiválečnou propagandu. Nad tím, jak Leninovi přívrženci zemi proměňují, vyjadřoval německý velvyslanec v Moskvě Wilhelm hrabě von Mirbach-Harff (1871–1918) nemalé zděšení: „Moskva, to posvátné město, je v rukou bolševiků patrně nejočividnějším příkladem úpadku dobrého vkusu způsobeného ruskou revolucí.“ Císař Vilém II. na základě podobných hlášení z dubna 1918 soudil, že muž, kterého jeho vláda za nemalé peníze pomohla do Ruska přepravit, „je vyřízený“. Ve skutečnosti se do půlroku ukázalo, že vyřízený byl zmíněný panovník, komentuje lakonicky Merridaleová.

Kniha je psána se suchým anglickým humorem a v dynamickém rytmu. Autorka střídá perspektivy, kdy od tělesných detailů pasažérů se zarudlýma oči, bolavými těly a páchnoucími ústy přechází na rovinu mezinárodní velmocenské politiky, intrik agentů nebo vzájemného soupeření politických stran v Rusku před vypuknutím říjnové revoluce. Čtivě tak propojuje malé a velké dějiny. Plasticky přibližuje chaotické dění, kdy o pozdějším osudu světových dějin mohla rozhodovat souhra detailů. A zároveň takřka kunderovsky ukazuje, jak pošetilé jsou lidské plány a jak se naše snažení takřka pravidelně obrací ve svůj opak.