Jedna z posledních knih o šimpanzech bonobo, kteří u široké veřejnosti prosluli jako lidoopi vyznávající mír a volnou lásku, nese název Bonobos: Unique in Mind, Brain, and Behavior. Editory jsou Shinya Yamamoto (nar. 1981), profesor na Kyoto University Institute for Advanced Study, a Brian Hare, profesor evoluční antropologie na Duke University, předmluvu napsal slavný primatolog Frans de Waal, jenž zde shrnuje nedávné výzkumy těchto pozoruhodných živočichů. Sexuálnímu chování, jímž bonobové nejčastěji poutají pozornost novinářských článků, v knize – možná záměrně – není věnována samostatná kapitola, příspěvky jsou zaměřeny na četné další aspekty jejich života.

Samice proti násilí

Autoři například zkoumají schopnost bonobů komunikovat vokálně i pomocí gest, z čehož vyvozují (trochu podobně jako lingvista Noam Chomsky), že základní stavební prvky naší – lidské – řeči jsou zakotveny hluboko v naší prehistorii, již máme společnou i s jinými lidoopy.

Kniha přináší také četné detaily ohledně bonobího sociálního soužití, jež se výrazně projevuje i v oblastech souvisejících s uspokojováním základních pudů (stejně jako u člověka). Kupříkladu mnohé případy žebrání o jídlo byly podle vědců motivovány nikoli hladem či skutečnou potřebou získat potravu, ale čistě sociálně: důvodem byla spíše touha daného jedince uzavřít či potvrdit přátelství. A podobně i časté provozování sexu mívá mimosexuální funkci. To se dá dokonce i měřit: podle pozorování badatelů se zdá, že níže postavené samičky více křičí, když mají sex s jedincem ve vysokém postavení, bez ohledu na jeho pohlaví.

Co se týká vztahů ve skupině, pro bonobí samce není – na rozdíl od šimpanze učenlivého – tolik důležité ovládat ostatní samce, ale být sám oblíbený samicemi coby kopulační partner, protože si vybírají právě ony. Role samiček je důležitá i z jiného důvodu. Při setkáních jednotlivých skupin, která u šimpanzů ústí v násilí až vyvražďování, právě ony snižují napětí a navazují kontakty. Vypadá to prý, jako by v druhé skupině nacházely staré známé či příbuzné, což není vyloučené, protože samice opouštějí svou původní tlupu ještě před dosažením dospělosti.

Dětinskost proti xenofobii

Obsáhle je v knize představena i teorie „autodomestikace“ bonobů. U nás ji na obecné rovině popularizuje Stanislav Komárek, který zdůrazňuje, že v průběhu lidských dějin se u nás vyvíjejí tytéž znaky jako u domácích zvířat. A tytéž rysy autoři recenzované publikace shledávají u bonobů. Ti podle nich vykazují celkově juvenilní chování: i dospělí jedinci jsou přitahováni cizinci, jsou prosociální a neagresivní, sdílejí potraviny – což třeba u šimpanzů dělají jen mladí jedinci. Bonobové se od nich celkově liší větší hravostí, empatií, řešením konfliktů, způsobem komunikace, ale i uspořádáním mozku (a navíc menším vzrůstem, jemnější tělesnou stavbou a červenými pysky). Samci bonobů velmi dlouho zůstávají závislí na svých matkách – a v sociálním smyslu to dokonce platí po celý jejich život. (Jak stojí i v knize K čemu je dobrá válka?, matky bonobů užívají přátelství s jinými samicemi k tomu, aby svým synům našly přítelkyně.)

Kniha nastiňuje i některé bonobí záhady, například proč, když se v zajetí projevují jako velmi zruční, v divočině používají nástroje tak málo. Autoři rovněž apelují na ochranu jejich původního prostředí a vyjadřují víru, že bonobové jsou příliš fascinující a příliš nám podobní, aby se z naší planety vytratili bez boje za jejich záchranu; doufají rovněž, že tato zvířata vystoupí ze stínu zatím stále známějších šimpanzů (učenlivých) a stanou se z nich „nejlepší přátelé evolučních antropologů a psychologů“.

O bonobech se český čtenář může dočíst například v knihách Třetí šimpanz: Vzestup a pád lidského rodu (Paseka, 2004), Dobráci od přírody (Academia, 2006) či zmíněné K čemu je dobrá válka?. Samostatná česká (nebo do češtiny přeložená) práce o nich zatím nevyšla a zřejmě se ani nechystá. Vycházejí alespoň popularizační články, kupříkladu od profesora Jaroslava Petra v časopise Příroda, který rozvíjí řadu výše zmíněných a podobných motivů. Například píše, že bonobové zůstávají „i v dospělém věku tak trochu dětmi“, což prý může souviset i s výrazně vyšší hladinou hormonů štítné žlázy. Ohledně bonobí agresivity pak Petr výrazně narušuje jejich dosavadní pověst. Zvláště samice v zajetí prý „dovedou být velmi kruté. Samcům chovaným v zajetí běžně chybí články prstů, protože jim je samice ukously. Byl dokonce popsán případ, kdy samec přišel o konec penisu poté, co mu ho ukousla agresivní samice.“ V tomto smyslu se tedy bonobo liší od člověka méně, než se dosud myslelo. Každopádně o málokterém nelidském zvířeti platí tak silně, že jeho zkoumáním poznáváme i sebe samotné.