Polča je holandská dospívající holka a nemá to lehké. Nejenže její rodiče spolu nežijí, ale navíc je tatínek, zvaný Spík, narkoman. A maminka začala chodit, no jen si to představte… s Polčiným učitelem a plánují svatbu. A to ještě pořád není všechno, protože maročtí rodiče kluka Mimúna, s nímž Polča chodí už odnepaměti, se rozhodli, že Mimúna ožení s marockou holkou, která se potřebuje legálně dostat do Holandska. Zkrátka plný ranec problémů, s nimiž se Polča musí vypořádat. Řekli byste možná, že je těch dilemat a komplikací na jednu dospívající až moc. A taky že je.

Jenomže svět dnešních kluků a holek je přesně takový – složitý a multikulturní, plný věcí, které jejich rodiče ani prarodiče nemuseli řešit. I když to není tak docela pravda, protože Polčin dědeček byl evangelík a babička katolička, takže to neměli lehké podobným způsobem jako Polča s Mimúnem. Rodiče jejich vztah neschvalovali, a oni si stejně prosadili svou. Do Polčina pestrobarevného světa plného zádrhelů, ale i legrace (protože lidé, kteří Polču obklopují, jsou všechno jen ne nudní patroni, včetně učitele-nápadníka) se pak ještě ke všemu přistěhuje nová indiánská spolužačka z Mexika. Consuela nikdy nedržela v ruce plyšového medvěda a neumí ani slovo holandsky. Ale Polča se ukáže jako schopná učitelka své mateřštiny, a získá tak opravdovou kamarádku.

Nedospělí dospělí
Jeden z nejslavnějších nizozemských spisovatelů pro děti a mládež Guus Kuijer (nar. 1942 v Amsterdamu), jehož pozoruhodnou Všehoknihu si už čeští čtenáři mohli přečíst díky překladu Magdy de Bruin Hüblové, si tentokrát zvolil neméně vážné téma. Ve Všehoknize se totiž malý hrdina musí potýkat s fanatickým otcem, bigotním věřícím, který s rozkoší páchá domácí násilí. V knize Polča se opět dětští hrdinové vypořádávají se svým vztahem k víře, tedy k různým vírám – křesťanství, islámu či indiánskému animismu, ale tentokrát nejsou okolnosti tak vyhrocené a temné. I v Polče je jedna z linií příběhu, v níž se dívka musí postavit ke skutečnosti, že otec, rádoby básník, je ve skutečnosti feťák, flákač a bezdomovec, hořce a temně laděná.

Polča je dětská hrdinka, kterou dospělí v jejím okolí neustále nutí být dospělejší a vyzrálejší, než jsou oni sami. Přitom Polča má dost svých problémů spojených s dospíváním – falešnou kamarádku, nevěrného Mimúna nebo vlastní básnění, jež bere mnohem vážněji než otec. Když pak doprovází otce na léčení, půjčuje mu peníze ze své kasičky, nebo když okřikuje svou příliš hlučnou a temperamentní matku při hádkách s učitelem, má čtenář dojem, že by si zasloužila trochu toho normálního dospívání. Dospělí zkrátka téměř v ničem nejdou Polče příkladem a ona si své hodnoty musí budovat sama. Naštěstí se Polča nikdy nelituje, a protože je bystrá a svérázná, dokáže si s mnoha problémy poradit s mnohem větší noblesou než nedospělí dospělí.

Multikulturní dětství
Tvorba Guuse Kuijera výborně ukazuje, že dětský hrdina nemusí pouze zažívat krkolomná dobrodružství v nějaké partě, hledat poklady, hrát si na piráty a indiány nebo v případě dospívajících hrdinek vzdychat nad starším klukem s motorkou. V případě Polči může být dechberoucím dobrodružstvím už jenom to, jak najít věčně někam mizejícího tátu nebo ho přimět k tomu, aby nastoupil na léčení, přestal krást, lhát a už konečně začal básnit, když je básník.

Guus Kuijer ukazuje, jak multikulturní svět dnešních dětí (a nejen v Nizozemí, Francii, Itálii, Španělsku nebo Německu, ale i u nás) přináší nečekané zápletky a děti se stejně jako dospělí, a někdy mnohem více (protože mají spolužáky přicházející z nejrůznějších zemí), musí snažit porozumět odlišnostem a myšlenkovému světu svých nových kamarádů. Dospělí jim v tom často nejen nepomáhají, ale všechno ještě víc zamotávají.

Suverénní autor, jakým Guus Kuijer bezesporu je, navíc umí skvěle vystavět napínavý příběh z drobných každodenních událostí a bez jazykových manýr a zbytečných hříček. Polča je vtipná a svižná kniha, dalo by se snadno napsat, že i velmi poučná, ale Guus Kuijer je autor, který děti rozhodně nepoučuje a poučovat nechce. Jestli poučuje, tak jen dospělé. Bez obalu jim totiž říká, že jejich děti jsou leckdy moudřejší a vyzrálejší než oni sami. A že si tu předčasnou dospělost ani trochu nezaslouží.