Kniha původem jihoafrické spisovatelky Ceridwen Doveyové Jen zvířata je sbírka povídek, v nichž vypravěč zaujímá ojedinělou perspektivu: každou z nich vypráví duše některého ze zemřelých zvířat, na nichž se nějakým způsobem podepsal svět lidí. Byla svědky či přímými účastníky rozličných událostí – každodenních příhod, ozbrojených konfliktů, zvěrstev i pohrom – posledních zhruba sto dvaceti let: první povídka, vyprávěná velbloudem, se odehrává na konci devatenáctého století v pustině koloniální Austrálie, u poslední je vypravěčem papoušek, který zahynul roku 2006 v Libanonu. Místo obvyklé role němých tváří doprovázejících lidského hrdinu se tentokrát zvířata ocitají v centru dění – jsou protagonisty v pravém slova smyslu. Navzdory tomu příběhy Ceridwen Doveyové nejsou pohádky pro děti. Točí se kolem závažných témat a autorka nahlíží realitu z nezvyklého úhlu, přičemž verdikt je neúprosně jasný: lidé možná vládnou světu, ale jsou to právě zvířata, která jim nastavují zrcadlo a umožňují jim nahlédnout do hlubin vlastní duše.

Povídky jsou zasazené do atraktivně rozmanitých prostředí a časových rovin, zvířata potkáváme na svobodě i v zajetí. Pohnuté osudy jednotlivých vypravěčů jsou prodchnuté důstojností, inteligencí a citem, které zahanbí ty lidské, dokážou však být i hravé a úsměvné. Svérázná zpověď mlže zabitého při náletu na Pearl Harbor, který po cestě přes oceán prožije nejednu milostnou avantýru a s odzbrojující prostotou filozofuje o slastech i strastech života, je psaná kouzelně hovorovým jazykem, zatímco jiná zvířata jsou vybraně uhlazená: salónní kočka s aristokratickým jménem Kiki-la-Doucette, živořící v zákopech druhé světové války, vzpomíná na svou slavnou majitelku a lesk pařížských salónů, jejichž součástí bývala; někdejší pes nejmenovaného nacistického pohlavára je přeučeným vegetariánem a vyzná se v buddhismu; v další povídce potkáváme ruskou želvu, která patřila dceři Tolstého, posléze přebývala v domácnosti Virginie Woolfové a nakonec se nechala za studené války ruskými vědci vyslat na oběžnou dráhu v roli pokusného zvířete.

Zmínky o slavných osobnostech, například Woolfové, Orwellovi či Tolstém, které psaly o zvířatech, jsou v knize velmi časté. V povídce „Plautus“ Woolfová při jedné ze svých přednášek o Gogolovi a Tolstém, na níž ji doprovází i její želva, trefně poznamenává: „Oba dva (…) se opovážili vcítit se do zvířecí mysli, oba dva neviděli v jisté fázi jinou možnost než vyjádřit to, co chtějí říct, prostřednictvím zvířecího hrdiny.“ S touto myšlenkou se Doveyová očividně ztotožňuje. Její zvířecí hrdinové dosahují ve svých vyprávěních upřímnosti, jíž by lidé sami k sobě nikdy nebyli schopni; každá z povídek představuje svébytnou analýzu lidské společnosti z vnějšku, očima těch, kteří žijí po našem boku, ale nejsou jedněmi z nás.

Charaktery zvířat, od prostořekého mlže po nerozlučná sloní dvojčata, jsou velmi dobře vykreslené, i s ohledem na daný druh. Lidské počínání sledují a komentují s naprostou upřímností, ale zároveň jsou milující a důvěřivá tam, kde je to na místě – k smrti vyhladovělí váleční psi, odjakživa nejlepší přátelé člověka, bez váhání zaběhnou s bombou připevněnou na zádech pod nepřátelský tank, protože tam jsou naučeni hledat jídlo a nedokážou své lidské pány podezírat ze zrady. Oproti tomu kočky jsou mnohem nezávislejší; Kiki v zákopech z lítosti „adoptuje“ jednoho z mladičkých vojínů, ale servilita jí není vlastní; delfíni jsou nadprůměrně inteligentní a pro slony je blahobyt stáda nadevše.

Kniha Ceridwen Doveyové je plná zvratů a překvapení, které od čtenáře neustále vyžadují plnou pozornost. V každé z povídek dochází k dramatickým změnám v místě, času i ději, je třeba se neustále adaptovat na vědomí a způsob uvažování nového zvířete, které je diametrálně odlišné od toho předchozího. Právě tato výzva však činí knihu jedinečnou. Najdou se v ní napínavé i dojemné okamžiky, ale též pomalejší, filozofičtější pasáže k zamyšlení. Celkem vzato plyne vyprávění spíše poklidně a dohromady povídky připomínají bytelnou skálu, vyztuženou krásnou prózu. Dát slovo právě zvířatům byl skvělý nápad – jsou koneckonců odvěkou metaforou, k níž se uchylujeme v okamžicích, kdy je třeba vyslovit nevyslovitelné.