K nejplodnějším spisovatelům českého baroka patří bezesporu Bohuslav Balbín (1621–1688). Jeho dílo tvoří spisy náboženské, historické i přírodovědné a zřejmě nejvýznamnějším opusem je nedokončená vlastivědná encyklopedie Čech Miscellanea historica regni Bohemiae (Rozmanitosti z historie Království českého). Balbín rozvrhl Miscellanea do dvou řad (dekád) po deseti knihách, dokončil však pouze první dekádu (přírodní poměry Čech, obyvatelstvo, světci, vzdělanci, panovníci, biskupové, právní zřízení…) a dva počáteční svazky dekády druhé. Tento monumentální průvodce po Čechách zůstal až na malé výjimky skryt ve starých latinských foliantech. Díky překladu Jiřího A. Čepeláka a ediční úpravě Stanislava Komárka se nyní širší čtenářská veřejnost může seznámit s prvním svazkem první dekády, nazvaným Liber naturalis (Přírodopis, 1679).

Balbínovu knihu o přírodních poměrech Čech si lze nejlépe představit jako kaleidoskop informací shromážděných vlastním pozorováním, pomocí přátel i důvěryhodných svědků či získaných z děl soudobých, středověkých i antických autorů. Výsledný obrázek je však jasný – v Čechách je vše nejlepší: „Vysoká poloha Čech je příčinou jejich zdravého ovzduší i zdravé a úrodné země. Čím výše totiž něco leží, tím to bývá zdravější, úrodnější, svěžejší a všeobecně zdatnější. [...] Lidé jsou jako listy. U nás jsou zdatní, rozložití a mají, jak říká Terentius, přirozenou barvu, pevné tělo a zdravou mízu. V dětství jsou obvykle velmi veselé povahy, v dospělosti mají obě pohlaví živost a půvab.“ (s. 59–61) V Čechách je také hojnost kovů i drahých kamenů (o ty se Balbín zajímá obzvláště), jsou zde krásné rybníky plné ryb a množství čistých řek, vysoké hory, lány úrodné půdy, dostatek zvěře, ryb i ptactva (Balbína nejvíce zaujal brkoslav severní, jejž považuje za zvláštního, typicky českého ptáka)… Praotec Čech na Řípu by to nevyjádřil lépe.

Balbínův popis přírodních poměrů je sice strukturován do tematických kapitol, autorův bohémský styl nicméně odbíhá z pojednání o vinicích k těžbě břidlice a zase zpět, proplétá výklad místními bájemi a pověstmi (např. o Rýbrcoulovi, po česku Krakonošovi) i loveckými příhodami a zábavnými historkami. V kapitole o zvířatech třeba připomíná ves Hejnou, jakýsi staročeský Kocourkov, jejíž obyvatelé zabili uprchlou opici v domnění, že se jedná o démona, pokusili se dobytčím spřežením stáhnout kostel z kopce do vsi atd. (s. 338–341). A tak se pro novodobého čtenáře může Balbínův text stát nejen zdrojem poučení o přírodních poměrech v 17. století, ale i zdrojem pobavení. K nečekané čtivosti textu nemalou měrou přispívá kvalitní překlad Jiřího A. Čepeláka. Není v mých silách zhodnotit jeho věrnost latinskému originálu, nelehkou Balbínovu latinu však dokázal Čepelák přetlumočit srozumitelnou a výrazově bohatou češtinou, bez všech latinismů a překladatelských neobratností – kdo by nevěděl, že se jedná o překlad, nepoznal by to. Pro čtenáře-latiníky je ke knize připojeno CD s faksimilii původního latinského tisku.

Zatímco na práci překladatele je možné pět pouze chválu, ediční úprava vzbuzuje mnohé pochybnosti. Týkají se jednak celkového uspořádání knihy, jednak způsobu komentování Balbínova textu a také úvodní studie. Část těchto výhrad vyplývá ze skutečnosti, že díla barokních autorů editují obvykle filologové, jejichž přístup k textu je poněkud odlišný, než jaký zaujal Stanislav Komárek. V centru jeho zájmu stojí Balbín nikoli jako spisovatel, nýbrž jako přírodovědec – podle toho je také Balbínův životopis jen stručně připomenut na začátku úvodu a následuje mnohem rozsáhlejší, přírodovědně zaměřená kapitola o Liber naturalis. Celý úvod je psán slohem, který bychom u vědeckého textu neočekávali – slohem přinejmenším esejistickým: „Po tomto tajemném zemětřesení, které by Jaroslav Foglar zřejmě nazval ‚zkáza Balbínova oddílu‘, byl Balbín roku 1661 přeložen do Jičína [...]. Mezitím už ovšem ‚dorostli do konzumní váhy‘ Balbínovi někdejší chovanci a rozsadili se v různých úřadech, na svého mistra nezapomněli a podporovali jej v jeho bojích se světskými i řádovými nepříznivci. Z těchto ‚Balbín boys‘ byli asi nejvýznamnější prezident apelačního soudu a český místodržící František Oldřich Vchynský…“ (s. 19)

Na neobvykle uvolněný styl si čtenář zvykne a oproti obvyklému vědeckému suchopáru jej může vnímat i jako osvěžení. Hůře se však přizpůsobí chaotickému strukturování informací, jež namnoze připomíná způsob Balbínovy práce: kapitola nazvaná Balbínův přírodopis Čech se člení na podkapitoly Balbín jako přírodovědec (kde Komárek obsáhle píše o kovech a drahokamech v Balbínově textu), Balbín jako geolog (kde se čtenář dozví mnohé o brkoslavovi a o strašidlech a kde jsou na závěr připojena také některá ediční pravidla, jimiž se editoři řídili, a zmínka o kompaktním disku), Balbín jako botanik a Balbín jako zoolog, na konci je opět ediční poznámka, jež částečně opakuje informace z pojednání o Balbínovi-geologovi. Komárkovo hodnocení Balbínova díla jako „ne úplně systematického a sevřeného“ (s. 23) s členěním „dosti libovolným“ (tamtéž) a s opakujícími se údaji lze snadno vztáhnout i na práci editora samotného.

Podobně nezvyklý je způsob komentování Balbínova textu, na kterém se podílel také překladatel Jiří A. Čepelák. Vysvětlivky čtenář nenalezne pod čarou ani v samostatném oddílu za daným textem, nýbrž v závorkách přímo v textu – jsou však odlišené jiným typem a barvou písma, a to podle autorů komentáře (k oběma zmíněným se připojil ještě Václav Cílek, aby objasnil pojmy týkající se geologie). Tento nezvyklý způsob komentování nemusí být nutně pokládán za špatný, diskutabilní je spíše výběr komentovaných údajů. V popředí zájmu editorů byly pojmy z oblasti biologie a geologie a zřejmě i u těch nejběžnějších z nich považovali za nutné je upřesnit; např. názvy zvířat jsou objasněny nejprve uvedením originálního latinského pojmenování, poté odborného českého jména a latinského termínu, mnohdy jsou doplněny též o rozšiřující informace. Naopak odkazy na citované autory a jejich díla si čtenář musí dohledat sám až pomocí rejstříku na konci knihy. Abychom tedy odhalili, co má znamenat např. výraz „Cluver. in Germ. antiqu. lib. 3. cap. 31.“ (s. 511), je třeba složitě listovat; o něco málo dále je ale původní text „Velbloudi, osli a muly na Moravě nejsou“ obohacen editory do výsledné podoby:

Velbloudi (u P. camelus, velbloud, Camelus spp.), osli (u P. asinus, o. domácí, Equus asinus f. domestica) a muly (u P. mulus, kříženec klisny a oslího hřebce) na Moravě nejsou. (s. 520)

Proč ne… I když lze předpokládat, že po edici Balbína sáhne pravděpodobněji humanitně orientovaný čtenář, jehož preference nejsou zdaleka tak přírodovědné.

Čtenář spíše humanitně orientovaný sáhne po edici mj. i proto, že není zřejmé, o jaké Balbínovo dílo se ve skutečnosti jedná. Edice obsahuje pouze Liber naturalis, tedy první svazek první dekády Rozmanitostí. Na titulním listu, na obálce i v anotaci však editoři o knize píší jako o Rozmanitostech, což je přinejmenším zavádějící. Titulní list samotného překladu, jenž jako první nese označení I. kniha I. dekády, se skrývá až na s. 41. Čtenář se také ani z titulu, ani z anotace nedozví, že je k Balbínovu textu připojeno ještě Addendum: Tomáš Pešina z Čechorodu a jeho postřehy k přírodopisu Moravy. Balbín totiž chápe Čechy a Moravu jako dvě samostatné části habsburské monarchie, Moravě se proto ve svém díle blíže nevěnuje. Editoři tedy vybrali kapitolu o přírodních poměrech Moravy z Pešinovy knihy Mars Moravicus (Mars na Moravě, 1677), aby dnešní čtenář nebyl o nic ochuzen.

Přepečlivým rejstříkům lze vytknout máloco, snad jen totéž, co úvodnímu Komárkovu textu – chaotičnost. Některé rejstříky jsou připojeny hned za Balbínův text, jiné až za Pešinův; některé údaje nalezneme jen v rejstřících, jiné v rejstřících i textu; některým pojmům je věnována spousta péče, jiné jsou téměř opomenuté. Nejvíce místa zaujímají samozřejmě rejstříky přírodovědné: nejenže jsou zvlášť uvedena jména rostlin a hub, živočichů a geologické termíny, ale každý z těchto okruhů má svůj vlastní rejstřík českých pojmenování v originálním textu, latinských pojmenování v originálním textu, dnešních českých názvů i dnešních odborných latinských názvů.

V souhrnu – vskutku neobvyklý typ edice. Grafickým zpracováním i tématem připomíná Hájkovu kroniku, nedávno vydanou rovněž v nakladatelství Academia, způsobem ediční práce je nicméně jejím pravým opakem. Absence filologického přístupu a literárněhistorického hodnocení je v některých ohledech omezující, ať už se týká struktury a systematičnosti ediční práce, nebo výkladového textu (např. Balbínova důvěra v antické autority, již Komárek na s. 22 zlehčuje, je ve vědeckém diskursu 17. století zcela náležitá). Na druhou stranu je přírodovědný pohled na Balbína nečekaný a v mnohém obohacující. Nadto může být pro filology a literární historiky výzvou: kritizovat je snadné, ale proč Balbínovo dílo nevydal někdo z nich? Ovšem, je tady starší výbor z Rozmanitostí, vydaný Zdeňkou Tichou pod názvem Krásy a bohatství české země (1986). Většina Balbínova díla však i nadále zůstává skryta ve starých latinských tiscích a čeští čtenáři znají nanejvýš jeho Rozpravu na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého. Jazykové i materiálové bohatství prvního dílu Rozmanitostí důrazně vybízí k vydání dílů dalších – na přírodovědce již apelovat nelze, do jejich oboru spadá pouze právě vydaná Liber naturalis, na tahu jsou tedy nyní filologové a (literární) historikové.