Každodennost. Téma oblíbené zvláště mezi spisovateli 19. století, kteří nechávali své hrdiny a jejich ideály troskotat na rutině každodenního života. Flaubertova Ema Bovaryová například i v cizoložném poměru „nalézala všechnu všednost“ nenáviděného manželství a bytostného romantika Alexandra Adujeva z Gončarovova románu Všední příběh každodennost lásky znudila natolik, že se nakonec oženil jen pro peníze. Problematikou se ovšem zabývali umělci i v dobách pozdějších. Jakými způsoby se s ní vypořádali, obšírně analyzuje kniha Kultura a totalita IV: Každodennost, jež navazuje na předchozí svazky Národ (2013), Válka (2014) a Revoluce (2015).

V důvěrnosti příbytků i časové smyčky
Každodennost v literatuře pojímají autoři příspěvků a objekty jejich zájmu vskutku různorodě. Poukazuje se zde na to, že jde o pojem značně relativní, takže prostředí a děje na první pohled „všední“ a stále se opakující mohou formou podání a jazykovým ozvláštněním získávat na specifičnosti a významnosti. Již literární a divadelní kritik Jindřich Vodák mluvil v této souvislosti o „básnickém povýšení všednosti“.

Někteří literáti, jako Karel Josef Beneš v „komorním románu“ Ozáření lidé (1930), oslavují prosté hrdinství obyčejných lidí s jejich každodenními rituály, radostí z práce, „tichého spolubytí s věcmi v důvěrnosti příbytků“. Jiní je karikují. Například Josef Jedlička v novele Kde život náš je v půli se svou poutí (1966), vystihl redukci života na hmotné potřeby a zbožštění každodenních hmotných statků, produktů socialistického blahobytu, takto: „Spartak tu stál, chladný a lesklý, v samém středu světa. Teď máme všechno! řekl Ladislav Plachta nahlas a ve tmě a v tichu zatajil dech. Tu noc vzlétla z černomořského letiště eskadra sovětských letadel s rudou pěticípou hvězdou na křídlech a na kormidle a shodila bomby na obytné čtvrti Budapešti. Všechno, křičel. A spartak tu stál na kopci nad sídlištěm, nový, neposkvrněný, lesklý, vonící kůží a lakem, naděje naše, útočiště zarmoucených, hvězda jitřní… naděje naše – a za ním už nebylo nic, jen pustý, prázdný a nekonečný vesmír, kterým fičel od pólu k pólu ledový vítr.“

Dodejme, že někteří spisovatelé v hodnocení každodenní rutiny kolísají. Za jejího kritika bývá považován Vladimír Páral, který však v románu Radost až do rána: O křečcích a lidech (1975) naznačuje, že v opakování stále téhož, ve ztotožnění s věčně se opakujícími se rytmy, může spočívat pravá moudrost a trvalost života.

Iluze normálního života
Série, do níž kniha patří, se obecně týká reflexí totality. Zmíněna je tu každodennost masových nacistických vrahů, která mohla být zcela obyčejná; každodennost komunistického vězně Jana Zahradníčka, ale také všední život průměrných občanů v protektorátu nebo po nástupu komunistů.

Pozornost je věnována i způsobům, jimiž se utlačovatelské režimy snažily navodit iluzi normálního života v naprosto nenormální době (obnovení činnosti Národního divadla 1. dubna 1945, které bylo diváky tak navštěvované, až to herci nesli s nelibostí). Dočteme se též, jak se komunisté v době normalizace pokoušeli v divadelních inscenacích zobrazit každodenní život v socialistickém Československu, tedy v době, kdy se rigidní oficiální obraz reality zásadně rozcházel se skutečností.

Dvojtečka v krajině
Některé kapitoly se snaží přiblížit každodennost významných osobností ve vypjatých životních situacích, například T. G. Masaryka v době hilsneriády, kdy byly v novinách zveřejňovány údaje, ve které ulici bydlí a která jsou jeho okna, aby zájemci mohli dát najevo své rozhořčení. Další kapitola připomíná netradiční výzkumný počin dvou českých literárních vědkyň, Milady Chlíbcové a Růženy Grebeníčkové, jež se v době normalizace vydaly po stopách Karla Hynka Máchy pěšky do Itálie. Získaly tak jedinečnou perspektivu k intepretaci jeho Deníku na cestě do Itálie. Podle badatelek je neuvěřitelné, „co znamená jedno jediné slovo, a často i jen čárka, tečka v krajině“. A od významného českého literárního badatele se dozvíme, jaké konkrétní vjemy v něm evokovala Mišíkova píseň Jednohubky a co z toho podle něj vyplývá o těsném vztahu popkultury a každodennosti.

Editoři knihy obecně konstatují, že témata každodennosti či všednosti nabyla ve světle současných debat o konfliktech (náboženské, válečné, politické, privátní povahy) nové aktuálnosti. To je jistě pravda, třeba nedávná úspěšná Šindelkova Únava materiálu se dá popsat i jako sonda do každodennosti dvou běženců. Proto si toto téma zaslouží i další pozornost, a to nejen ve vztahu k totalitním režimům.