To není „žádné velké téma“. Tato dehonestující slova musel vyslechnout historik Petr Koura (*1978), když s jedním starším a zasloužilým kolegou konzultoval problematiku specifické skupiny výstředníků tančících v době druhé světové války swing, nazývaných dobově „potápky“ a „bedly“. Po mnoha letech pečlivého studia dochovaných archivních pramenů, dobového tisku, beletrie i rozhovorů s pamětníky nedávno vydal objemnou knihu Swingaři a potápky v protektorátní noci. Česká swingová mládež a její hořkej svět, která svědčí o opaku.

Jak sám autor připouští, zařadil do ní a v jeden celek sloučil texty, které by bylo možné vydat i jako několik odlišných publikací: o dějinách jazzu a swingu; o postavení této hudby v nacistickém Německu; o původu snobů, dandyů či trempů; a pak ovšem o projevech české swingové subkultury. Ty Koura pojednává v kontextu obdobných sociálních jevů ve Spojených státech (zootsuiteři), ve Francii (zazous), v Německu (Swingjugend) nebo v Rakousku (Schlurfs).

Autor sleduje i prvorepublikové mládežnické organizace jednotlivých politických stran a duchovních proudů a vůbec celkový mentální stav české mládeže ve 30. letech, k níž tehdy nejvstřícnější politiku provozovaly extremistické strany. Slovo „sokol“ prý u některých tehdejších teenagerů dostalo hanlivý nádech a používalo se i posměšně. F. X. Šalda varoval, že mezi „starými“ a dorostem zeje široká propast, jejímž důsledkem může být revoluce. Roku 1936 ovšem vyšel Almanach recesse, ve kterém někteří mladí na danou situaci skutečně reagovali formou radikálního protestu, ale poněkud svérázného (a každopádně jiného, než očekával velký literární kritik): „Všechno je fór. Sranda musí bejt, poněvadž nic jiného nelze vážně dělat. Bařtipáni i jeremiášové se na nás smějí ze všech koutů, bakuřové vládnou světem. Musíme vytáhnout starou a osvědčenou zbraň proti nim – srandu. V době, kdy lidský mozek tvoří opět jednu perlu své činnosti – druhou světovou válku – právě v této době jest nezbytno si na tento mozek posvítit. Může-li mozek stvořit něco takového, jako je válka, je lépe uctívat nesmysl.“

Proti předchozím generacím a uznávaným autoritám se přirozeně bouří mládí v jakékoli době: mladým výstředníkům, kteří provokovali na přelomu 19. a 20. století, se kupříkladu říkalo „gigrlata“. A o čtyřicet let později na sebe tento protest vzal mimo jiné právě formu okouzlení jazzem. Swingová hudba se navíc podle Koury pro značnou část české mládeže „stala nejen generačním výrazem, ale i příležitostí demonstrovat nesouhlas s rasovou ideologií a politikou nacistických okupantů“. Ti totiž jejich oblíbený hudební styl hluboce nenáviděli.

Jak Koura ukazuje, „v době, kdy se tato móda v protektorátu rozšířila, tedy v letech 1940–1941, bylo poměrně riskantní zapojit se do odbojového hnutí“. Vedoucí představitelé odboje si dokonce své londýnské centrále opakovaně stěžovali na malý úspěch v náboru nových aktivistů rezistence, kteří by nastoupili na místa již zatčených odbojářů. Lze se tedy divit, že někteří mladí lidé neviděli za daných podmínek velký smysl v otevřeném boji proti okupantům a uchýlili se k demonstraci svého přesvědčení výstředním oblečením? ptá se řečnicky autor. Jeden z pozdějších slavných swingových hudebníků se o to dokonce pokusil – v červnu 1939 začal v Brně rozšiřovat protinacistické letáky, byl však okamžitě dopaden gestapem. Jmenoval se Gustav Frkal a jen díky šťastné souhře náhod nebyl odeslán do koncentračního tábora, ale již po čtyřech měsících byl propuštěn. Česká veřejnost jej později poznala pod uměleckým pseudonymem Gustav Brom (1921–1995). Nebyl přitom jediným fanouškem „zvrhlé“ swingové hudby v protektorátu, který se zapojil do aktivního boje proti okupantům. I mnozí další se v rozhodné chvíli zachovali nikoli jako „cyničtí floutkové“, za jaké je považovala většinová společnost, ale jako občané odpovědní a stateční.

Kupříkladu Kamil Bednář se roku 1940 mentorsky ptal, kde má potápkovská generace svoje esejisty, režiséry, divadelní kritiky a teoretiky, a pateticky bědoval nad tím, že se její členové vyčerpávají tancem a recesí. Podle Koury se ale zmíněný básník a překladatel zásadně mýlil. Na důkaz zmiňuje pozdější osudy některých mladíků, kteří se ve 40. letech projevovali jako bouřliváci, a ukazuje, že se většinou prosadili – řečeno poněkud strojeně – jako platní členové společnosti i uznávaní tvůrci. Tedy podobně jako členové předchozích protestních vln. Ostatně už roku 1940 tento vývoj rozumně předjímal jistý anonymní článek, přirovnávající potápky ke zmíněným „gigrlatům“: „Chce snad někdo o této generaci dnešních otců říci, že pro ty pačesy (a) širáky nestála za nic? Znám jednoho, který tenkrát nosil strašnou kštici a je znamenitý dirigent. Jiný je vysokým úředním hodnostářem. Kdybych tak mohl jmenovat, kdo všecko kdysi v Praze zvonil v noci na domovníky, přenášel tabulky porodních babiček a narážel váženým pánům o Silvestru cylindry! Kolik sensací by přibylo do biografií věhlasných mužů! Možná, že právě z toho dnes trochu příliš bujného klacka bude jednou muž, před kterým bude další generace hluboko smekat.“

Většina českých občanů ale podobný nadhled a prozíravost, jak už bylo naznačeno, neprojevila. Naopak značná část české společnosti počínání swingových výstředníků hodnotila negativně; nepochopila je jako skrytý výraz protinacistického odporu nebo jako vyjádření vlastní svobodné individuality, ale jako „výstřednost samu pro sebe“. „Potápkové“ se stávali terčem útoků nejen fašistického tisku, ale i literátů z českých konzervativních a vlasteneckých kruhů. Bylo tak úspěšně navázáno na dlouhou tradici odsuzování podobně „živočišných“ tanců, při němž se jen mírně obměňovaly hanlivé výrazy: už roku 1903 se totiž Národní listy pohoršovaly nad tanečníky připomínajícími „flirtující šimpanze“, Národní politika v roce 1922 analogicky pranýřovala „dostihy slabomyslných ubožáků“, zatímco v době okupace se barvitě útočilo na tento „židonegerský“ nestvůrný tanec, představující „strašný jed“. I když se protektorátní žurnalistika (a později rovněž komunistická historiografie) snažila dokazovat, že „potápkovství“ bylo pouze okrajovým fenoménem a většina české mládeže zůstala „rozumná“, prameny prokazují, že tato móda se rozšířila v řadě míst tehdejšího protektorátu. Do života některých mladíků a dívek vstoupila jako opravdové „zjevení“, v některých případech jediné v celém jejich životě. V tomto smyslu se Koura nerozpakuje psát o vlně swingu jako o masovém šílenství a novém náboženství. Ostatně i jeho afroamerické prapočátky nepostrádají religiózní aspekt. Jedním z jeho předchůdců byl „ring shout“, kultický rituál, jehož součástí byl zpěv a tanec v kruhu. Trval někdy i deset hodin a vrcholil náboženskou extází.

Spíše ale Koura zdůrazňuje humorný aspekt potápkovského životního stylu. Patřilo k němu nejen specifické ošacení, ale i zvláštní vstupní rituály a skupinové akce. Ty měly svoje speciální názvy: „sejma“ či „sejmna“ (snímání vlastních i cizích klobouků a zpětné narážení na hlavy kolemjdoucích), „lehna“ (uléhání v šatech třeba i na chodníku, někdy se sepjatýma rukama po vzoru náhrobních skulptur), „vocas“ (skupinové sledování neznámého člověka), „zahna“ (opuštění kavárny bez zaplacení) nebo „vnikna“ (metoda, jak vniknout bez pozvání do cizího prostředí, např. na uzavřené večírky nebo recepce).

Kniha se mimo jiné snaží odpovědět na otázku, proč nacisté swingové výstřednosti na území protektorátu tolerovali daleko více nežli v samotné Říši. Ačkoliv bezpečnostní složky aktivity swingových výstředníků monitorovaly, samotnou okupační moc to ve své podstatě neohrožovalo, a proto proti nim státní složky nezasahovaly s takovou razancí jako vůči milovníkům angloamerické kultury v Říši. Češi navíc byli z hlediska nacistické rasové ideologie „méněcenným národem“, a proto u nich záliba ve „zvrhlé hudbě“ podvracející bojovou morálku nevadila zdaleka tolik jako u samotných Němců, či snad dokonce členů nacistické strany. Ostatně i v jiných případech dokázali vůdci NSDAP udělat výjimku a přechodně zaujmout liberálnější postoj: provozováním jazzové hudby se před zahraničními novináři chlubili například během slavné berlínské olympiády roku 1936 nebo v terezínském ghettu při představení pro delegaci Červeného kříže.

Oficiální kampaň proti potápkám byla ale i tak silná. Po vzniku Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě se z potápek a bedel stávají „antivzory“, na kterých chtějí funkcionáři této organizace demonstrovat, jak by se „nová“ česká mládež rozhodně chovat ani oblékat neměla. Po osvobození se pak ukázalo, jak závažné důsledky tyto nenávistné útoky měly a jak účinná tato mediální masáž byla. Slovo „potápka“ se stalo synonymem pro „lenocha, prospěcháře či příživníka“ a zejména z komunistického prostředí hojně zaznívaly hlasy, že tyto „zrůdné jevy“ je nutné potírat se stejnou intenzitou, jako to činili nacisté. Objevil se dokonce názor, že „to jediné, co lze na okupačním režimu hodnotit pozitivně, bylo právě pronásledování potápek“. Kuratoristickou odstrašující šablonu pak po únoru 1948 převzal Československý svaz mládeže a z následovníků potápek – nazývaných „páskové“ – učinil jeden z terčů svých štvavých propagandistických kampaní. Komunisté sice potápky označovali za produkt nacistické výchovy, ve skutečnosti ale právě KSČ přejala ve vztahu k nonkonformní mládeži hitlerovský slovník a argumentaci. Ruku v ruce s tím šly i obnovené útoky proti jazzu, ve kterém třeba sovětský hudební vědec Viktor Markovič Gorodinskij (1902–1959) spatřoval jen „chladnou žabí sexuálnost“ a „opičí pokrucování“.

Pochvalnou předmluvu ke knize ještě stihl napsat Josef Škvorecký. Ten je v ní také zdaleka nejcitovanějším autorem. Koura odkazuje jak na jeho vzpomínky, tak na jeho beletristické texty, které vnímá jako svébytný historický pramen, který může dobovou mentalitu vyjadřovat přesněji než odborné politologické pojednání. Dostává se občas k otázkám, které dnešní historik může zpětně jen stěží nejednoznačně zodpovědět, totiž jestli kupříkladu mladí účastníci přednášky Emanuela Moravce z prosince 1944, týkající se nutnosti boje proti bolševikům a Židům, mysleli zcela vážně svoje zvolání „Dejte nám zbraně, pudeme na ně“. Právě na základě jedné Škvoreckého povídky Koura – v polemice s jiným českým dějepiscem – soudí, že přítomní se tehdy ministrovi otevřeně vysmívali.

Kniha je v nejlepším slova smyslu multioborová. Představuje příspěvek k dějinám protektorátní každodennosti i dobové mentality. Zároveň se autor v úvodu hlásí k tradici kulturních dějin. Řeší v ní i otázky, které spadají do oblastí cultural studies a sociologie, například zdali je jazz sám o sobě spíše „pravicový“, či „levicový“, vztah dandysmu a politiky nebo dějiny místních mládežnických subkultur. Její základní téma, totiž různorodost dobových forem vzpoury proti staré či příliš dospělé společnosti a opětného začlenění se do jejích struktur, je pak antropologicky univerzální. V tomto smyslu se dá popsané potápkovství chápat jako jeden velký přechodový rituál, který na iniciované – navzdory dobovému pobouření – neměl žádný negativní vliv, možná dokonce i naopak. Podobně jako dnes můžeme s podivem sledovat životní peripetie uznávaných a oceňovaných klasiků (Jiřina Šiklová) či renomovaných umělců (Jiří Anderle), kteří v 60. letech nadšeně experimentovali s drogami. V tomto směru by bylo možné knihu ještě rozšiřovat a prohlubovat, ale i tak je obsáhlá a těžká více než dostatečně.

Swingaře a potápky v protektorátní noci můžeme vnímat nejen jako obsáhlé dílo o mládežnických rebeliích, ale rovněž jako samostatný akt vzpoury autora proti oklešťování historie výhradně na politické dějiny. A to i v generačním smyslu, i když samozřejmě také mezi staršími zástupci historického řemesla najdeme příznivce kulturní historie. Ostatně Peter Burke (*1937), na něhož se Koura v tomto smyslu odvolává, byl v době protektorátu již na světě. I díky němu se jeho „swingoví výstředníci“ postupně stávají také součástí školních hodin dějepisu, pravděpodobně k malé radosti původních „potápek“, pokud bychom se tedy mohli přenést o osmdesát či sedmdesát let nazpátek a zeptat se jich. Někteří dnešní učitelé se prý totiž shodují na tom, že právě „potápky a bedly představují úžasné téma, jehož prostřednictvím lze dnešním školákům vysvětlit, co to byl Protektorát Čechy a Morava“.

Kniha představuje důkaz, že neexistuje žádné malé téma. Ovšem jen pokud se najde dostatečně pracovitý i nápaditý badatel, který se ho odhodlaně a s vervou chopí. Jako pravý pionýr.