Byl to velice laskavý a vlídný člověk, na první pohled sympatický, který mluvil tichým hlasem a příliš negestikuloval. Měl jiskrné hnědé oči, a když byl šťastný, jeho zažloutlé přední zuby se odhalily v širokém úsměvu. Když byl smutný, sedával v rohu své chatrče, ponořený do sebe a s démony kolem sebe. Aby se zbavil svého smutku, chodíval do kina – na barvotiskové indické romance nebo na westerny. Hlavu měl téměř dokonale kulatou a skoro úplně plešatou, což ho nesmírně trápilo. Pokládal to totiž za znak stáří a ošklivosti, který působí zvláště odpudivě na ženy.

Těmito slovy charakterizoval americký kulturní antropolog Vincent Crapanzano (*1939) eponymního hrdinu své knihy Tuhami. Portrét Maročana. V této práci, která je některými pokládána za klasickou, autor přibližuje výsledky rozmlouvání s tímto negramotným Maročanem, jenž se živil jako dělník v továrně na výrobu kachlů a věřil, že se oženil s Ajšou Kandišou, démonkou s velbloudíma nohama, která si jej zcela uzurpovala, a on se musel podřizovat její vůli. Za nocí jej pronásledovali démoni a navštěvovali svatí. Tuhami se snažil vysvobodit z moci Ajši Kandiši, na čemž se podílí i autor knihy, který postupně, ale stále silněji přijímal roli psychoterapeuta. Naslouchá tedy monologům muže, který se nikdy neoženil a který větší část svého života označuje za přežívání (jako) mrtvého. Tuhamimu v dětství chyběly mužské vzory, v dospělém věku ale za to dokázal bavit cizí ženy historkami a bajkami, přičemž jejich manželé jej přitom nepokládali za nebezpečného. Vzdal se skutečného mužství, aby dosáhl symbolického vítězství: jeho příběhy byly pokládány za svůdné. Četné historky z vlastního života hrdina vypráví i americkému antropologovi: jako svědek je ovšem značně nespolehlivý, předkládá četné značně odlišné verze téže události a často si protiřečí. Do autobiografických vyprávění hojně zapojuje i svoji výstřední fantazii, která má mnohdy blízko k „orientální romantice ve filmu“. Autor se přitom nijak nesnaží výpovědi svého hrdiny detailně ověřovat v dostupných úředních zdrojích, hledat svědky pro potvrzení jeho výpovědí nebo nějak jinak hledat hranice mezi Dichtung und Wahrheit, i když na rozpory v Tuhamiho výpovědích občas upozorňuje.

Místo toho ony fantastické či z hlediska Američana fantasmagorické smyšlenky Crapanzano zasazuje do obecnějšího kontextu místních představ a víry, například tradičního konceptu ženy coby bytosti obdařené osudovou přitažlivostí, která rozleptává mužovu vůli a zahání jej do pasivity, k povolnosti. Crapanzano, působící jako profesor antropologie a srovnávací literatury na City University of New York, k výpovědím svého Maročana volně připojuje svoje vlastní úvahy, v nichž jeho životní postoje srovnává s názory slavných západních filozofů či spisovatelů. Přitom se otevřeně svěřuje i se svými vlastními pochybami, strachem z neúspěchu či z pocitu osamění, který v Maroku prožíval i v přítomnosti vlastní ženy. Reflektuje tedy proces setkávání a vzájemného poznávání mezi západním badatelem a domorodcem: „Divoch je méně vyděšen etnografem než etnograf divochem.“ Dochází přitom k poznání, že není možné dokonale poznat individualitu druhého člověka: „V Jiném bychom měli respektovat totéž tajemství, jehož respektování očekáváme od jiných v nás.“

Martin Soukup v doslovu upozornil na to, že recenzovaná publikace obsahuje i některé skryté autobiografické rysy: Crapanzana s Tuhamim podle něj spojovala emoční reakce na smrt otce, dospívání bez rodičů v cizím prostředí či milostné aféry. Současně ale český antropolog přiznává, že spíše než co jiného kniha připomíná moderní román o odcizeném člověku, neschopném komunikace; nejde podle něj o biografii, ale o literární portrét. Najdeme ovšem i mnohem méně pozitivní vyjádření na Crapanzanovu adresu. Mariana Pflegerová ve své Antropologii subjektivity (Nadace Universitas, Brno, 2007) knize vytkla, že v ní jde především o narcistní sebeanalytickou exhibici amerického autora, přičemž Tuhami plní funkci pouhého náhodného katalyzátoru. Spíše než autorem proklamovaný dialog jí připomíná psychoanalytické sezení. Obecněji pak vyjadřuje rozčarování nad tím, že čtenář se z této a podobné četby dozvídá mnohem více o – do sebe zahleděných – autorech a jejich frustracích „způsobených plněním role terénních výzkumníků, než o komunitě, na niž měl být výzkum zaměřen.“ Pokud čtenář zrovna není obdivovatelem filozofie Jeana-Paula Sartra a psychoanalýzy Jacquesa Lacana, může na něj  kniha Tuhami skutečně působit takto odpudivě; navíc ona linka terénního výzkumu není rozvinuta dostatečně na to, aby dokázala odkrýt něco zásadního či překvapivého. Pokud od antropologického díla recipient očekává, že v něm najde – nutně vždy nedokonalý a přibližný – pokus o postižení jiné kultury, bude asi rovněž zklamán. Jestli je ale otevřený nejednoznačnosti a rád čte literární experimenty, nemusí být výsledek četby natolik negativní.

Crapanzana bychom mohli vřadit do širšího proudu „sebereflexivních“ antropologů, ale současně se u recenzované knihy nabízí srovnání s díly historiků, z nichž někteří rovněž popisovali život jednoho jediného konkrétního jedince, z hlediska velkých dějin nezajímavého, leč pro ně důležitého. Kupříkladu Alain Corbin v knize Na stopě neznámému: znovunalezený svět Louise-Françoise Pinagota 1798–1876 (Argo, Praha, 2006) postupoval v naprostém protikladu k americkému antropologovi: detailně shromáždil všechna dostupná vnější data o životě svého dávno zapomenutého hrdiny, ale jeho vnitřní svět pro něj zůstává tajemstvím. Další knihou, která se sluší připomenout, je slavná publikace Carla Ginzburga Sýr a červi: svět jednoho mlynáře kolem roku 1600 (Argo, 2000). Ginzburgův hrdina Menocchio ovšem nemluvil s tolerantními antropology, nýbrž s inkvizitory, kteří jej nakonec za jeho názory odsoudili k smrti. Při jejím srovnání s Tuhamim vyvstává paradox, že se možná lépe rekonstruuje vnitřní svět člověka, který žil před stovkami let, jeho život je bezpečně uzavřen a jeho výpovědi úředně zaprotokolovány, než muže, s nímž antropolog dlouhé hodiny osobně pobýval a rozmlouval a poznal jej živého, proměnlivého, neredukovatelného na jednoduchou výpověď.