Sociální a kulturní antropologové se při svých výzkumech vydávají do oblastí jinakosti, kterou chtějí prozkoumat. Nezřídka je samotné ovšem toto setkání hluboce promění. Tak Victora Turnera přivedlo i studium afrických rituálů ke konverzi ke katolictví. Kenneth Good (nar. 1942) se oženil s dívkou z komunity Janomamů, již zkoumal, díky čemuž zakusil a popsal společenskou atmosféru této skupiny pozitivními pojmy jako zodpovědnost a kamarádství, zcela v protikladu ke svému badatelskému předchůdci a učiteli, Napoleonu Chagnonovi. Renatovi Rosaldovi (nar. 1941) naopak jeho žena, antropoložka Michelle, během výzkumu na Filipínách zahynula. Tato tragická událost mu prý ale pomohla pochopit, jak tamní lovci lebek zacházeli s vlastním smutkem a jak se jej zbavovali. A další v řadě takto osudově poznamenaných badatelů je francouzská antropoložka Nastassja Martin (nar. 1986). Ta se zabývá problematikou etnik žijících na Dálném severu, zvláště jejich animismem. Je autorkou studie Les âmes sauvages. Face à l’Occident, la résistance d’un peuple d’Alaska (Divoké duše. Rezistence aljašského lidu tváří v tvář Západu, 2016), podílela se na vzniku dokumentárních filmů o kamčatských Evenech. A právě na Kamčatce na ni roku 2015 zaútočil medvěd. Co to do jejího života i myšlení vneslo, to následně popsala v autobiografické próze Věřit v šelmy.

Při střetnutí s divokou šelmou jí šlo o život: medvěd, kterému se ubránila a jehož zranila cepínem, jí vážně poškodil obličej a ukousl jí kus čelisti. Což ale vypravěčka nebere tragicky. Prvotní událost vnímá jako hluboké setkání nejen mezidruhové, ale někdy až takřka milenecké. A eufemisticky je označuje jako „polibek medvěda“. Interpretuje je na pozadí pohádek a mýtů o lidském milenci proměněném v medvěda (odkazuje se přitom na jakýsi ruský film podezřele připomínající Mrazíka), ale hlavně animistického pohledu na svět. Samotní Evenkové, za nimiž se dokonce po relativním vyléčení a pobytu v několika ruských i francouzských nemocnicích, které se mezi sebou přou o vhodnosti léčby a viníkovi zdravotních komplikací, vrací, událost hodnotí rovněž jako šanci, jak začít svět nahlížet nově: „Nechtěl tě zabít, chtěl tě poznamenat. Nyní jsi mědka, ta, která žije mezi světy.“ 

Vypravěčka věří, že došlo k jakési hybridizaci, a to oboustranné. Tělesný kontakt pozměnil oba, ji i medvěda. On v jejích očích uviděl „svůj kus lidství“. A ona si stále více uvědomuje svou živočišnost. Tedy to, že lidé kdysi dávno vyšli z jeskyní a lesů, a časem si vystavěli města, ale „někteří se vracejí stejnou cestou zpátky a nanovo obývají les“. A nyní zakoušejí to, že žít v lese znamená být živou bytostí mezi spoustou dalších, pohybovat se v předem nezajištěném terénu, „klopýtat, bořit se, padat a zase se zvedat“. Samu sebe autorka charakterizuje jako tvora, který je napojený na les, a pro jednu svoji přítelkyni dokonce po své medvědí iniciaci zosobňuje „bohyni lesů“. 

Dodejme, že zvláště medvědím samcům byla podle Michela Pastoureaua ve středověku přisuzována tělesná touha po mladých ženách: údajně je medvěd často vyhledával, někdy unášel a poté znásilňoval a plodil s nimi zpola lidské a zpola medvědí bytosti, jež byly vždy nezkrotnými válečníky, ba dokonce zakladateli významných rodů. Až k tématu reálné zoofilie se ovšem Nastassja Martin nedostává, místo toho rozvíjí úvahy v duchu teorií tzv. posthumanismu, kterými původně děsivý zážitek pozitivně zhodnocuje. Podobně jako když filozof vědy a antropolog Bruno Latour v knize Kde to jsem? Poučení z lockdownu pro pozemšťany pozitivně reinterpretoval proměnu Řehoře Samsy v hmyz.

Vlastně není úplně snadné určit, zdali jde ve způsobu uvažování Nastassjy Martin o svébytný druh filozofie, antropologie, nebo dokonce snad o moderní obdobu šamanismu. (Ovšem i tím se zabývají někteří soudobí filozofové jako David Abram. Ten v šamanech vidí bytosti, které svými rituály, transy a extázemi zprostředkovávají vztah mezi světem lidí a rozsáhlejším společenstvím dalších bytostí zvířat či rostlin.)

Není ale nutné rovnou tvrdit, že autorce připadal její příběh  natolik divoký, že jej raději přioděla do hávu fikce, byť autobiografické. Ostatně s formální stránkou svých knih, či přímo s románovostí antropologové experimentují už dlouho, viz například knihu Tuhami: portrét Maročana, která spíše než odborný text může připomínat moderní román o odcizeném člověku. Pokud ale publikace Věřit v šelmy znamená, že antropologové chtějí být otevřenější v líčení toho, jak je setkání s jinými bytostmi osobně proměnilo, a nebudou se přitom bát částečně přijmout jejich pohled na svět a podělit se o své osobní vize a názory, které by jejich striktně scientisticky zaměření kolegové mohli označit za nevědecké, není to špatná zpráva, naopak.