Desetiletá Melanie se každý den těší, že znovu uvidí slečnu Justineauovou. A tak vždy čeká, dokud nepřijde seržant nebo některý jiný voják, nepřipoutá ji ke křeslu a neodveze do třídy k dalším dětem. Učenlivá holčička ví, že někde tam venku jsou hladovci, ale třeba i Birmingham, který má 1 036 900 obyvatel. Brzy však začne mít podezření, že ne všechny informace, které dostává, jsou správné. Stejně tak se jí zmocňuje pocit, že když si doktorka Caldwellová nechá některé z dětí dovézt do své laboratoře a ono se už nevrátí, není to proto, že by začalo chodit do jiné třídy. A pak si jednoho dne nechá doktorka přivézt Melanii…

Není to tak dávno, kdy se zdálo, že zombie převezmou od upírů pozici nejvyužívanějších monster popkultury. Ovšem jejich rozmach brzy narazil na dvě skutečnosti. První je přízemní – zombie nejsou sexy a například expanze do romantického sektoru v Chutných tělech skončila vlastně dřív než začala. Druhá je, že na rozdíl od upírů nejsou zombie tak variabilní. Jejich kánon je poměrně rigidní, společenský přesah zdánlivě jasně daný (tupá, odosobněná, ale nezastavitelná síla, vítězství konzumu či ideologií vymývajících mozky…) a ony samotné v něm působí spíše jako komparz. Je prostě zajímavější, co se děje přeživším lidem, kteří mají osobnost, ne to, co se děje ohnilým mrtvolám, jejichž krvavá likvidace je hlavní atrakcí jak v hororové, tak v komediální linii podžánru.

Přesto se občas objeví díla, která vybočí z řady a zboří – nebo aspoň zpochybní – předsudky spojené se zombie příběhy. Před několika lety to bylo Jak zacházet s nemrtvými švédského autora Johna Ajvida Lindqvista, které si ovšem z komerčního hlediska svou jinakostí na českém trhu zlomilo vaz. V rámci podzimního Velkého knižního čtvrtku vydaný román Všemi dary obdarovaná M. R. Careyho (což je jeden z pseudonymů Mikea Careyho, *1959, scenáristy například komiksových sérií Lucifer a Mezi řádky) ovšem nabízí klasickou cestu hrstky přeživších krajinou po apokalypse, takže odlišnosti autorova pojetí jsou stravitelnější, aniž by ovšem ztrácelo na překvapivosti a na síle.

Zásadní přitom je, že zombie zde je hlavní hrdinkou a rozhodně nepostrádá osobnost – malá Melanie brzy zjistí, proč je v přítomnosti dospělých připoutána a proč cítí takový hlad. Ovšem je na doktorce Caldwellové, slečně Justineauové, seržantu Parksovi a vojínu Gallagherovi, aby po úniku z napadené základny zjistili, proč se desetiletá dívka od ostatních hladovců liší a co to znamená pro lidstvo.

Dalším posunem v románu je skutečnost, že děj začíná dvacet let po vypuknutí zombie nákazy. To před čtenářem otevírá zcela jiný svět, než na jaký jsou fanoušci zvyklí. A také zcela jinou psychologii přeživších. Hlavně ovšem Carey jako jeden z mála zkouší domyslet, co se stane nikoliv s hroutící se lidskou společností, ale se samotnými zombie. Výchozím bodem přitom je představa, že původcem nákazy nemusí být radiace, armádní virus ani záření prolétající komety, nýbrž poměrně slavná houba Ophiocordyceps, která zmutuje a z mravenců přesedlá na člověka.

Veškeré otázky kolem světa a důvodů, proč mrtví chodí, jsou ovšem podružné ve srovnání s Melanií. Holčička, která má ráda řecké báje, doslova zbožňuje slečnu Justineauovou a touží poznávat svět, který zná jen z vyprávění a obrázků – jako je třeba ten s kočičkou lízající mlíčko –, je náhle konfrontovaná se skutečností, že je řízena pudem nutícím ji útočit na vše živé, že jí podobné bytosti celý svět zničily a ona sama, když poprvé narazí na živou kočku, jí zaživa rozerve břicho a sežere vnitřnosti i měkké maso… A přesto se dokáže chovat lidštěji než taková doktorka Caldwellová, posedlá touhou dostat pokusný subjekt č. 1, tedy Melanii, pod skalpel…

Kontrast mezi Melaniinými tužbami a představami na straně jedné a stavem věcí na straně druhé je dojemný. Carey nemá takové stylistické schopnosti a vize jako například Cormac McCarthy (na jehož Cestu jako by odkazovaly poznámky o přeživších divokých lidech, pro něž je žena jen zbožím, nebo scéna nálezu starých sycených limonád a balíčků arašídů a chipsů), dokáže ovšem stejně dobře podnítit zájem čtenáře o své tragické hrdiny. Zájem, který je tím silnější, čím víc vychází najevo, že cíl každé jedné postavy znamená konečnou pro všechny ostatní…

Melaniini společníci jsou sice na první pohled chodící přehlídkou klišé, ovšem Carey, který mezi nimi v rámci jednotlivých kapitol přepíná vyprávěcí perspektivu, jim dokázal vdechnout život i duši stejně jako jejich malé hladové společnici. A to i díky střídání jazyka – od Parksových nespisovných koncovek k termíny přetékajícímu vyjadřování Caldwellové. A z jejich vzájemných interakcí dokáže vykřesat na vážně míněný zombie román překvapivé množství humoru – jako například v dialogu „Oceňuji vaši empatii.“ – „Nevím sice, co to je, ale nemáte zač.“

Carey z postav vytěžil maximum a ke cti mu slouží, že nepodlehl autorskému sentimentu. Závěr románu je z hlediska všeho, co se čtenář dozvěděl, přísně logický a příjemně nekompromisní – a to paradoxně v tom, že vlastně nabízí naději. Jen jinou, než mnozí čekali. Přesně stejnou naději ostatně nabízí Všemi dary obdarovaná i celému podžánru zombie příběhů: velkou, ale prostě jinou.