Tzv. Islámský stát, zkráceně Daiš, již měsíce poutá pozornost médií a vzniklo o něm již také několik knih. Svojí stručností, realističností, ale také srozumitelností výkladu mezi nimi vyniká kniha Konečná stanice – Islámský stát? Selhání státu a náboženská válka v arabském světě. Její autor Rainer T. Hermann (*1956) je německý žurnalista, který absolvoval ekonomii a islámská studia, má za sebou více než dvacetiletou zkušenost jako zahraniční korespondent, zejména v Istanbulu a Abú Dhabí. V současnosti žije ve Frankfurtu a píše pro deník Frankfurter Allgemeine Zeitung.

Svoji analýzu zkušený novinář zasazuje do kontextu rozpadu státnosti v arabském světě a totálního selhání vládnoucích elit. Arabský svět se podle něj nachází v nejtěžší krizi od vpádu Mongolů ve 13. století. Většina arabských států, ovládaných zkorumpovanými rodinnými klany či autoritativními panovníky, vystupujících navenek jako „demokraté“ či „nacionalisté“, ztratila v očích svých občanů jakoukoliv legitimitu. Jediným pojítkem a zdrojem identifikace občanů tak zůstal islám. Vnitrostátní konflikty se mění v náboženské války. Autor přitom načrtává neradostnou paralelu s třicetiletou válkou v Evropě. V Sýrii se podle něj odehrává zástupná válka mezi sunnitskou Saúdskou Arábií a šíitským Íránem, podobně jako se podle něj vedla v 17. století na území Německa, kam cizí státy rovněž vysílaly své žoldnéře. „Naše“ třicetiletá válka skončila až v momentě, kdy už byli všichni účastníci unaveni. Stejný scénář se podle něj bohužel může opakovat i v současnosti.

I když přitom odborníci na islám často polemizují s analogiemi převzatými z historie křesťanství, proti tomuto příměru, zdá se, nemají mnoho námitek. Podle Bronislava Ostřanského jde i v tomto případě o nadsázku, která ale má pravdivé jádro. A Luboš Kropáček pokládá onen příměr nejenom za zajímavý, ale po některých stránkách za výstižný: v obou porovnávaných situacích je náboženský rozdíl zneužíván ve prospěch mocenských zájmů.

Ale zpět k Hermannovi. Podle něj je Islámský stát již „od roku 2003 součástí politického života v Iráku. Rozhodující změna přišla v okamžiku, kdy změnil svou strategii a přestal být jen teroristickou organizací, která útočí jednou tady a podruhé tam a udržuje si výcvikové tábory v poušti. Zásadní zlom nastal, když se z teroristické organizace stal stát, který má rozlohu srovnatelnou s Jordánskem a žije v něm přes deset milionů lidí, a když se také začal jako stát chovat – jako stát s vojskem, dostatkem financí a nadnárodní strategií. V Sýrii tento moment přišel s dobytím ar-Raqqy, v Iráku s dobytím Mosulu a dalších sunnitských provincií. IS se tím stal zdrojem ohrožení nejen pro své sousedy na Blízkém východě, ale i mimo region.“ Na svém území zakázal výuku všech předmětů souvisejících s demokracií, kulturou, svobodou a světským právem. Přechodně úspěšný byl v tom, že svým bojovníkům vyplácel vyšší žold než jiné džihádistické skupiny. Ovšem jeho zánik je podle autora neodvratný. Čeho se ovšem spolu s jinými odborníky Hermann obává, je to, co přijde po jeho konci; v tomto smyslu tedy IS rozhodně není „konečnou stanicí“ všech rozbrojů a krveprolití. Třicetiletá válka Arabů je totiž na samém začátku.

Jestliže jiní autoři hledají viníky současné neblahé situace arabského regionu především v západních politicích a ještě další v klimatických změnách, Hermann klade hlavní důraz na to, co francouzský politolog Gilles Kepel ve stejnojmenné knize nazval „válkou v srdci islámu“ (Karolinum, 2006). Jak však mají západní státy reagovat na situaci, která možná bude mít zvláště na Evropu větší dopad než všechny ostatní události od druhé světové války?

Autor realisticky konstatuje, že Západu mnohdy nezbývá nic jiného než pragmatická spolupráce s autokratickými režimy, i když ideologie Islámského státu je jen konsekventní rozvinutí wahhábovské verze islámu propagované Saúdskou Arábií, tedy americkým spojencem. Stabilní státní útvary jsou totiž v současnosti tou nejvyšší hodnotou, i když se v nich nežije podle západních liberálních standardů. Bohaté monarchie Perského zálivu dokonce autor chválí za to, že investují do vzdělání a zdravotnictví, což jsou výdobytky, po kterých jejich obyvatelé touží více než demokracii. Naopak u těch státních útvarů, které se už tak jako tak rozpadly, Hermann vyzývá k rezignaci na jejich dřívější podobu, tím spíše, že na jejich umělé podobě nesou spoluvinu i západní státy. A v souvislosti s tím podněcuje k větší geopolitické fantazii. „Proč by neměly existovat tři Iráky, když jeden nefungoval? Proč by neměly vzniknout tři či více Libyí, když jednu nelze udržet pohromadě?“ ptá se autor. Přitom ale západním spojencům je ochoten přiznat, že se snaží řídit alespoň nějakými hodnotami, což je však politika, která ztroskotává na komplikované realitě Blízkého východu, zatímco „zahraniční politika Ruska se řídí pouze ruskými zájmy“.

Každopádně autorova diagnóza je neradostná: tato nová „třicetiletá válka“ je teprve na samém začátku a nikdo neví, kdy a jak skončí. Podobně jako nedávno Fareed Zakaria, i Hermann naznačuje, že vzájemné sektářské napětí si tamní muslimové musí mezi sebou vyřešit sami prostřednictvím usmiřovacího procesu a sdílení moci. Což jim nikdo nemůže vnutit zvnějšku; musí se k němu dopracovat sami.