Jaká skutečně byla listopadová revoluce roku 1989? Oč v ní šlo a jaké byly její reálné výsledky? O těchto stále žhavých tématech se Češi asi budou ještě dlouho přít. Velmi výrazně do této debaty letos zasáhne i kniha Revoluce s lidskou tváří: politika, kultura a společenství v Československu v letech 1989–1992 od amerického historika Jamese Krapfla (*1971). Pozornost vzbudilo již její slovenské vydání roku 2009, o kterém historik Vítězslav Sommer prohlásil, že jde o průlomovou práci, která v mnoha případech kriticky přehodnocuje dosud tradované výklady událostí listopadu 1989. A také vyzdvihl, že publikace svým důrazem na autentické dobové požadavky revolučního společenství staví „sametovou revoluci“ zpět z hlavy na nohy a „dává zaznít myšlenkám, které se možná jeví jako příliš idealistické a naivní, jež však dávaly dynamiku výrazným změnám, k nimž na konci roku 1989 došlo“.

Krapfla v knize nezajímá jednání elit, ale zaměřuje se na – podle něj – skutečné aktéry revoluce, tedy na běžné československé občany, kteří během listopadu vytvořili autentické revoluční společenství. Obsáhle se věnuje i tomu, jak tito účastníci probíhající dění sami interpretovali a jak se jednotlivé narativy proměňovaly či střídaly. Mluví v tomto smyslu o „konverzační revoluci“, která probíhala formou letáků, manifestů a happeningů. Tak se zrodila jedinečná „transcendentní atmosféra“ s osobitým symbolickým systémem a rituály, morálními principy a mýty, které se staly typickými znaky této svébytné revoluční kultury. Podle mnohých se tehdy společnost nacházela ve stavu kolektivního „znovuzrození“, pojímaného až v jakémsi pseudonáboženském duchu. Mezi ústřední hodnoty, s nimiž se nově vzniklé společenství ztotožňovalo, patřily nenásilí, samoorganizace, demokracie, spravedlnost a především lidskost. Hojně frekventované byly i ideály pravdy a lásky, což autor dokládá na mnoha příkladech, třeba na citátu od Bohuslava Blažka, který napsal: „Dokud nezradíme pravdu a láskyplné nenásilí, nic nás nemůže ohrozit.“ Dalším široce sdíleným ideálem pak byl „socialismus“, zatímco ke kapitalismu se explicitně hlásila jen tři procenta lidí. Součástí dobového diskursu byla extatická líčení pocitů obrovské sounáležitosti a celistvosti, vnímání studentů coby novodobých udatných rytířů nebo Václava Havla jako světce a pořádání poutí na Národní třídu na místo, kde se „to“ stalo, jako do zvláštní moderní svatyně.

Tento lidový idealismus se začal střetávat s odporem ze strany vládnoucích elit, a to jak starých, tak těch nových, které si přály revoluční proces ukončit. Jedním z prvních momentů, které svědčily o oslabování demokratického hnutí, byla zákulisní jednání, která vynesla Václava Havla do prezidentského úřadu, a také zavedení volebního systému, který si prý většina obyvatel nepřála. To autor označuje za počátek „vyloučení démosu“ z původní skutečně demokratické revoluce. Jako další negativní jevy pak hodnotí neochotu nových elit v hlavních městech zapojit své kolegy z okresů do rozhodování a nakonec rozdělení československé federace proti vůli většiny jejích občanů. To byl podle Krapfla důsledek toho, že touhu po spravedlivém společenském zřízení postupně nahradila otázka národní. V obou případech totiž šlo o „konstitutivní“ témata povahy a hranic nově se ustavujícího společenství. Jestliže přitom strany ODS a HZDS, jejichž předáci se dohodli na rozdělení státu, svoji podporu nejprve získávaly od místních aktivistů a i díky nim zvítězily ve volbách, později začaly být stále alergičtější k nezávislým institucím a celkově paradoxně dělaly hodně pro to, aby demokracii „brzdily“, říká nikoli neprávem Krapfl.

Původní ideály revoluce autor vysoce oceňuje a chválí, dokonce je hájí proti Jürgenu Habermasovi a Françoisu Furetovi, podle nichž žádná z evropských revolucí roku 1989 nepřinesla jakékoli nové myšlenky. Jestliže v Polsku a v Maďarsku ale revoluce nevedla ke skutečnému předání moci do rukou „lidu“ a revoluce v NDR byla pod silným tlakem politických představitelů SRN, události v Československu byly podle autora relativně nejsvobodnější, a proto se jejím studiem můžeme o revolučním potenciálu roku 1989 dozvědět nejvíce. Z výsledků československé revoluce je ale v posledku velmi zklamaný, úměrně ke svému úvodního nadšení. V závěru knihy polemizuje s výrokem Václava Bartušky o tom, že „v dobách boje za demokracii není čas na demokracii“. S nesouhlasným patosem se Krapfl ptá: „Jestliže na demokracii není čas v době revoluce, kdy potom je?“

Kniha se dá interpretovat různě. Přívrženci spikleneckých teorií její závěry zcela zavrhnou s tím, že revoluci zinscenovaly jakési temné skryté síly manipulující masami, jež tedy ve skutečnosti nic neřídily a o ničem nerozhodovaly. Jiní v ní hledají potvrzení toho, že odkaz disentu si svévolně přivlastnila česká pravice. Zrovna tak ovšem během její četby můžeme prožít také nostalgický návrat do doby, kdy slova „pravda a láska“ nebyla užívána jako nadávky, ale šlo o ideály sdílené více než třemi čtvrtinami obyvatel. Pak je ale nutné knihu odložit a vrátit se do drsné reality současnosti. (Neboli, jak údajně řekl na jaře roku 1990 Josef Škvorecký, nemůžete mít pořád orgasmus.) Stejně tak nutně musí jednou skončit každá, i sebeopojnější revoluce. Svůj konec má i každý karneval, který přechodně narušuje či boří sociální bariéry i podobné rituály, které popsal antropolog Victor Turner. Ve všech těchto případech nezbývá nakonec nic jiného než se vrátit k pevné, odosobněné společenské struktuře. Není zcela zřejmé, jaký vývoj by si Krapfl vlastně v Československu po roce 1990 přesně představoval. Jak si má lid „vládnout“ sám o sobě? V tom, že u nás nevznikla ideální společnost, po níž lidé v listopadu 1989 toužili (a jíž dávali různá jména), má autor bezesporu pravdu. V situaci, kdy v naší zemi po desítky let v podstatě neexistovala občanská společnost, bylo však zcela nereálné očekávat náhlý vznik nějaké nové, vzorové, utopické společnosti. Což ale neznamená, že bychom se k ideálům z roku 1989, které autor tak plasticky znovu zpřítomňuje, neměli stále znovu vracet. Nikoli ale proto, abychom v jejich jménu zcela zavrhli velmi nedokonalou současnost, ale pro inspiraci, posílení víry a k načerpání sil k práci na postupném zlepšování toho, co máme a v čem žijeme.

Z toho důvodu je jistě dobře, že kniha konečně vyšla i česky. I když radost z vydání kalí skutečnost, že autor kvůli údajným překladatelským chybám, významovým posunům a rozdílům oproti originálu odmítl tuto českou verzi autorizovat. Podle nakladatele ovšem autorizace neproběhla proto, že ji autor ani po velkorysé a několikrát prodlužované lhůtě neprovedl. Překlad Andrey Patrasové dal Michal Rybka k posouzení Obci překladatelů, jejíž nezávislý posudek konstatuje, že je v pořádku. Podle Krapfla však Obec odsouhlasila překlad, který ani podle Rybky nebyl optimální, a proto ho raději nechal přepracovat, ovšem nedostatečně. Krapfl každopádně naznačuje, že záležitost hodlá řešit i právními prostředky. Což je značně ironická tečka za knihou o vzepětí pravdy a lásky…