Proč dnes slavíme den sv. Valentýna jako svátek zamilovaných, když ho naši předkové považovali za neblahý? K čemu se používaly hromnice? Koho ochraňovala sv. Agáta? Kdo byla perchta? Co to bylo martinkování nebo „rajský strom“? Jak dlouho se u nás při rituálech používají vyřezávané dýně či vánoční stromeček? A co mělo znamenat, když člověk na Štědrý den odklopil hrníček skrývající hlínu či obrázek dítěte? I tím se zabývá zkušená etnografka Eva Večerková (*1945) ve své knize Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře.

Cílem její publikace je podat „ucelený etnologický a kulturněhistorický pohled na lidové obyčeje a slavnosti v českých zemích, vázané na roční období a data v kalendáři. Postupně nás seznamuje s obyčeji o Velikonocích a Svatodušních svátcích, při Památce zemřelých, v adventu a v období Vánoc a Nového roku, představuje staré a nové tradice v předjaří o masopustu, při stavění májí a pálení obřadních ohňů v podletí a v čase letního slunovratu, při oslavách sklizně a posvícení v období léta přecházejícího do podzimu.“

Kniha popisuje většinou slavnosti integrované do katolického církevního roku, v nichž se snad křesťanství spojovalo se staršími mýty a rituály z archaických pohanských dob. Najdeme v ní ovšem i kališnický svátek „svatého Jana Husa“, k jehož transformované podobě se pak Češi vrátili v devatenáctém století; v první polovině 20. století prý k jeho slavení patřilo rovněž spalování papírové či sádrové figuríny. Autorka také přibližuje tradice zcela novodobé, jako bylo zasazování stromů republiky. A záslužně také ukazuje, jak se staré tradice přizpůsobují současnosti. Tak například masopustní průvody jsou obohacovány o postavy jako Laurel a Hardy, Spejbl a Hurvínek, či dokonce předměty jako obří nůžky či klec pro Saddáma Husajna, jindy se objevovala figura vraha Kajínka. U některých zvyklostí Večerková odhaluje starší kořeny, než by laik asi čekal: například vyřezávané dýně se u nás (třeba ke strašení) používaly dávno před tím, než k nám dorazil anglosaský Halloween. Ve stejné době se k nám dostal i svátek zamilovaných Valentýn, slavený jinak v anglosaských zemích a také ve Francii a v Belgii. U něj ovšem autorka zdůrazňuje silný kontrast k předchozí domácí tradici. Sv. Valentinovi se totiž dříve připisovala především ochrana před padoucnicí; ve starých lékařských knihách je padoucnice dokonce označována jako „nemoc sv. Valentina“. Pro den sv. Valentina platily zákazy určitých činností a jejich nedodržením, z neúcty ke světci, by vznikly na hospodářství škody. Celkově byl tento den považován za nešťastný. Leckde panovalo mínění, že co se na sv. Valentina zrodí, brzo zhyne. Častou zásadou bylo nenasazovat ten den slepice nebo husy na vejce, protože by se kuřata a housata špatně líhla a brzy by pošla.

U mnoha zvyklostí, které dnes známe – pokud vůbec – jen v rudimentární podobě, uvádí autorka pestrou škálu jejich (zaniklých) variant. Tak místo zlatého prasátka, které proslavila vtipná televizní reklama na Kofolu, bylo prý dětem slibováno i vidění zlatého telete nebo ovečky. Také doprovod svatého Mikuláše býval mnohem hojnější a pestřejší, než jak jsme zvyklí dnes, podobně jako v případě průvodu tří králů. K těm se někdy přidružovaly ještě postavy krále Herodesa a Žida. Herodes chodil v dlouhé sukni a plášti polepeném modrým papírem, na hlavě korunu s připevněným půlměsícem, hrbatý Žid zase ve fraku a cylindru s pytlem proháněl přítomné děti. Ke třem králům se připojoval námět hry o sv. Dorotě a „černý král“ stínal Dorotce hlavu.

Mnohé z těchto praktik s sebou přinášely i nemalou dávku nevázanosti až excesů. Například roku 1794 byl zaznamenán případ, kdy jisté dítě zemřelo strachem ze zjevu a chování Mikulášova čerta. Není se tedy čemu divit, že občas tyto rituály byly oficiálními místy omezovány či zcela zakazovány. Například z roku 1847 pochází tento ostrý soud na adresu tříkrálových obchůzek: „Chození s třemi králi vlastně nic jiného není než žebrota a jest zapovězená, chození s třemi králi se trpěti nemá.“ (Později se tříkrálové průvody sice místy konaly, nicméně se jich „zúčastňovaly, někde už výhradně, děti chudobných rodičů, které se za koledou vydávaly i do vzdálenějších obcí. Nakonec je přebírali příslušníci romských rodin. Doznívaly v šedesátých letech 20. století. Po roce 1989 se jejich smysl posunul od individuální koledy k sbírce pro Charitu a její sociální programy.“)

Oficiální anotace slibuje, že kniha „není jen historickou reminiscencí, ale představuje rovněž živou tradici sváteční kultury našich současníků založenou na přímých kontaktech lidí a na jejich aktivní účasti, a spojuje kulturní dědictví i sváteční současnost“. V tomto směru kniha sice leccos naznačuje, ale najdeme řadu jednotlivostí, o kterých se v ní nedočteme. Třeba o tom, ze kdy pochází zvyk tajného zvonění na zvoneček předtím, než se celá rodina na Štědrý večer odebírá k vánočnímu stromečku a k rozbalování dárkům. Podle Jaroslava Otčenáška se tento zvyk nejprve objevil v krásné literatuře, z níž přešel do každodenního života. Etnoložka Alexandra Navrátilová na vysvětlenou dodává, že sám stromek nebyl kolem přelomu 19. a 20. století zcela běžnou záležitostí venkovských domácností ve všech regionech a obdarování s ním spojené záleží i na tom, o jaké jde prostředí. Ve venkovské světnici se pravděpodobně nezvonilo, tam se obdarovávaly jen děti, a to ještě neobyčejně skromně. Zvonění lze dát do souvislosti s „odtajněním“ vánočního stromečku především v měšťanských domácnostech, v nichž se stromek umístil do zamčeného „salonu“ a zpřístupnil se teprve se zazvoněním.

Kritický čtenář může rovněž postrádat i nějaké zbrusu nové tradice vzniklé po roce 1989, i když je otázka, zdali cosi takového, rozšířeného po větší části území republiky, vůbec existuje. Případně jestli nejsou nové rituály (například v oblasti seznamování přes internet či aplikaci Tinder v chytrých mobilech) zatím v natolik fluidním stavu, že je těžké je jakkoli přesněji zachytit.

Autorka ovšem tradice nejen popisuje, ať už na základě bohaté literatury nebo vlastního zážitku, ale také hodnotí jejich význam. Jsou podle ní „zdrojem kontinuity kulturních projevů, které lidé potřebují, byť přístupy, zájmy a motivace k jejich udržování jsou různé. Skýtají příležitost k vzájemným kontaktům a obdarování, přinášejí pocit souznění ve společných zábavách a veselí v kruhu lokálního společenství, poskytují příležitost k sdružování lidí na poli společného zájmu i ke kreativitě ve výtvarném a múzickém projevu. Významným momentem je prezentace obce navenek, její kulturní osobitosti a tak i prestiže místa a kraje. Živá obyčejová tradice jako součást sváteční kultury, založená na přímých kontaktech lidí, má místo v našem životě jako alternativa masové kultury a technické komunikace.“ Ano, zmapování toho znovuobjevování lokální identity je přitom dalším důležitým úkolem pro budoucí badatele. Pozoruhodné byly v tomto kontextu například oslavy 750 let od první historické zmínky Starého Bohumína, jež obyvatelé slavili na náměstí v kostýmech a s ručně vyrobenými erby, což založilo tradici, která od té doby úspěšně pokračuje – takže i kostýmy se postupně zdokonalují.

Asi se celkově dá souhlasit s autorčinými závěrečnými slovy, že pro naši současnost je příznačné na jedné straně odmítání historie a tradice (přičemž především vinou komunistického režimu byla kontinuita leckde natolik přervána, že mnozí ani přesně neví, co vlastně odmítají). Na straně druhé ale podle Večerkové sledujeme jiný, nový a vzrůstající zájem o ně: „zájem motivovaný hledáním kulturní identity obce, kraje“. Ne že bychom se ke všem – z dnešního hlediska i poněkud obhroublým – zvykům v této záslužné knize popsaným měli nutně vracet, jsou ale součástí naší kulturní identity a měli bychom o nich vědět. A to jak ti, kteří ji chtějí bránit před „cizáky“, tak i tací, kteří jsou ochotni ji s nově příchozími do jisté míry sdílet.