Už jste někdy vyvolávali Krvavou Máry? Pronásledoval vás někdy Goatman? Slyšeli jste o již o Slender Manovi? Nebo jste dokonce něco prováděli na jeho popud? A co se stane, když je vyvolán duch Boženy Němcové? O všech těchto bytostech a praktikách píše folklorista a etnolog Petr Janeček ve své nové knize Krvavá Máry a jiné strašlivé historky. Publikace má podle anotace přinášet výběr těch nejzajímavějších tajemných příběhů, které kolují v dnešním ústním podání v České republice, a to především (ale nikoli výlučně) mezi mladými lidmi. Stovka vyprávění z nejrůznějších míst naší země, sesbíraná autorem a jeho vysokoškolskými studenty, plasticky ukazuje, co se u nás dnes vypráví o nadpřirozenu, přízracích a záhadných událostech.

V knize najdeme jak příběhy, které jsou v jádru zcela tradiční a jen v detailech se liší od starších, hojně rozšířených příběhů o andělích strážných, kteří pomohli ohroženému poctivému člověku či světci, tak i vyprávění, v nichž se domněle nadpřirozeným událostem dostává zcela racionálního vysvětlení, či dokonce výsměchu. Autor naznačuje jistou kulturněhistorickou kontinuitu svých „historek“, například v příbězích o záhadných varováních, které se mezi lidmi šíří od nepaměti. Svou povahou přitom podle něj věrně sledují technologický rozvoj dané kultury či civilizace. „V archaických kulturách osud, bohové, démoni či duchové varovali smrtelníky pomocí přírodních úkazů či ústy lidských prostředníků, jako byli věštci, hadači a kouzelníci.“ Po vynálezu písma se začínáme setkávat s „listy seslanými z nebe“ a dopisy od nejrůznějších božských a duchovních bytostí. „Dnes – ve věku satelitní televize, mobilních telefonů a internetu – s námi tyto záhadné síly údajně komunikují také prostřednictvím těch nejmodernějších technických zařízení.“

Někdy autor sleduje, jak se v současných postavách odrážejí starší předobrazy, i když ne vše je schopný zcela osvětlit. Například o Slender Manovi neboli Štíhlém muži píše, že „má měřit dva až tři metry, nemá tvář, celá jeho hlava je bílá a umí se teleportovat. Kdo se mu podívá na hlavu, zmizí nebo ho najdou oběšeného bez prstu, nejčastěji bez palce na pravé noze.“ K tomu učený etnolog dodává: „Palec u pravé nohy byl podle našich předků zdrojem moci zlých démonických bytostí. Například vodníka jste dle starých pověstí nejlépe zbavili jeho síly useknutím palce na pravé noze.“ Trochu bezradně se ale ptá: „Proč ale tuto starobylou techniku boje s nadpřirozenem Slender Man aplikuje právě na nás?“

Jindy autor tuto „starší stopu“ ani nesleduje, i když v případě „Goatmana“ by bylo možné poukázat na jeho podobnost se satyry. Tento Kozí nebo Kozlí muž je totiž popisován jako obrovský chlupatý člověk s mohutnou bradkou a s velkými kozími nebo beraními rohy, stočenými za hlavu. Na nohou pokrytých hustou srstí má kopyta. O tom, jak Kozí muž vlastně vznikl, existuje hned několik příběhů. (Teorie o údajném vzniku tohoto tvora nesou pečeť současné doby: „První z nich tvrdí, že ve výzkumném zemědělském středisku v americkém státě Maryland se dělaly tajné genetické výzkumy na kozách. Stvoření by tak mohlo být výplodem mutace lidského a kozího genu. Vzniklá nestvůra se údajně vymkla kontrole a utekla do místních lesů, kde se začala živit dobytkem. Další příběh tvrdí, že Kozí muž je jedním z místních vězňů, na kterých byly prováděny nelegální genetické experimenty.“)

Celkově Janeček nejprve reprodukuje, jaké je povědomí o dané bytosti u zainteresované laické veřejnosti, a poté připojí svůj střízlivý komentář odborníka. Například u titulní postavy Krvavé Máry tedy převypráví příběh, který se měl údajně odehrát v 19. století v Americe. Jistá žena jménem Mary zde žila se svými dětmi a manželem spokojený život. Jednoho dne však vypukla občanská válka a Maryin manžel musel narukovat. Válka se táhla dlouhá léta a manžel se nevracel. V kraji, kde Mary s dětmi žila, vypukl navíc hladomor a velká sucha. Lidé začali Mary podezřívat z čarodějnictví, vyhýbali se jí a svalovali na ni vinu za svou bídu. Mary se uzavřela s dětmi ve svém domě a přestala vycházet ven. V zoufalství pak zavraždila děti, které nemohla uživit, a sama se zbláznila. Chodila potom s rukama od krve po městě a lidé jí začali přezdívat Krvavá Mary. Její manžel se po letech vrátil z války, nepoznal však v zohavené žebračce toulající se po domě svou manželku a v domnění, že jde o zlodějku, ji zavraždil. Když zjistil, o koho jde, zděsil se a v hrůze si sám ukončil život skokem ze skály. Od té doby když někdo řekne třikrát za sebou „Krvavá Mary“, Mary se zjeví a zavraždí ho nebo poškrábe, protože toto oslovení vnímá jako urážku na cti. Ve skutečnosti je ale podle Janečka příběh o Krvavé Máří daleko mladší. Odborníci jej poprvé zaznamenali mezi americkými dětmi až v 70. letech 20. století. V 80. letech se pak z USA rozšířil do západní Evropy. Od prvních let 21. století se s ním setkáváme i u nás, především díky internetu, televizi a filmům.

Janeček ovšem píše i o reálně existujících osobách, které se u něj ovšem dostávají do velmi netradičních rolí. K nejčastěji vyvolávaných duchům u nás prý patří Adolf Hitler společně s Boženou Němcovou. Ta nicméně v tomto kontextu vypadá zcela jinak, než jak si ji lidé představují na základě školní výuky a čítanek: „Duch Němcové je strašně zlý, ničí věci, ubližuje a dokáže i zabít.“ Až v posledních letech jejich obliba vlivem internetu a populární kultury prudce klesá. Na jejich místo tak nastupují moderní fantastické bytosti globalizovaného světa v čele se zmíněnou Krvavou Mary.

Autor nezastírá, že folklorní a popkulturní představy, o nichž píše, nejsou jen „pouhými báchorkami“, ale že mohou – někdy i velmi tragicky – ovlivnit každodenní život společnosti. Příkladem může být skutečný případ dvou dvanáctiletých dívek z amerického státu Wisconsin, které 31. května 2014 napadly a devatenáctkrát bodly nožem svoji dvanáctiletou spolužačku. Nařídil jim to prý Slender Man, aby se mohly stát jeho služebnicemi a dostaly se do jeho tajemného sídla v lesích. Víra ve Slender Mana téhož roku údajně inspirovala i další dva zločiny dospívajících dívek, tentokráte namířené proti jejich rodičům.

Autor zdůrazňuje, že si neklade otázku po pravdivosti záhadných jevů, a ani se na ni nesnaží odpovědět. Rozhodnutí přenechává čtenářům, odborníkům z jiných vědních oborů a především moderním „obchodníkům s nadpřirozenem“, tedy „nejrůznějším záhadologům, ufologům a lovcům duchů“, od kterých se tak ostentativně distancuje (nicméně například pohled religionisty by jeho knize jistě prospěl). Na druhou stranu ale automaticky netvrdí, že jde vždy jen o vymyšlené historky, které se ve skutečnosti nikdy nestaly. Přiznává jim minimálně jistou osobní autentičnost, protože je to „často ryze intimní zážitek vypravěče, který je unikátní a v ústním podání se dále nešíří, popřípadě je známý pouze v úzkém okruhu jeho rodiny či nejbližších přátel“. Přičemž ale tyto hraniční zážitky a příhody „bývají svými vypravěči a posluchači chápány a vysvětlovány kulturní optikou, tedy na základě dobových výkladů nadpřirozena“. Na druhou stranu ale někteří jeho respondenti mluví jen o tom, co znají z internetu, čímž je ovšem autenticita jejich prožitku poněkud zpochybněna. Na obecné rovině je ale nutné s autorem jistě souhlasit, když konstatuje „obrovský vliv, jaký má internet na soudobou kolektivní imaginaci a zprostředkovaně i současná ústní vyprávění“. Ostatně v loňském roce vydal anglickou studii Bloody Mary nebo Krvavá Máří, speciálně věnovanou vlivu (internetové) globalizace na český folklor.

Některé z motivů, které jsou detailněji popsány v Krvavé Máry, jsou naznačeny už v autorově cyklu Černá sanitka. V úvodu k závěrečnému, třetímu svazku tehdy Janeček psal, že „vědomí čehosi posvátného či přinejmenším přesahujícího naši každodennost k nám nenápadně proniká zadními vrátky ústně šířených vyprávění. Možná se nakonec ukáže, že to byly právě současné pověsti a fámy, ve kterých nalezly věčné transcendentální pravdy svoje poslední bezpečné útočiště“. Slova o posledním útočišti sice stále pokládám za přehnaná, ale jinak se citát celkem dobře hodí k charakterizaci příběhů z recenzované knihy. Celkově názorně dokládá, že staré obrazy a vize odrážející naše hlubinné touhy se neztrácejí, ale přetrvávají a znovu se vynořují v transformované podobě. Knihu Černá sanitka – Třikrát a dost. Mytologie pro 21. století přitom jistý recenzent zkritizoval pro přílišnou délku („Škoda, že si autor neřekl spolu s ,třikrát a dost‘ i ,méně je někdy více‘). Naopak Krvavá Máry a jiné strašlivé historky je kniha velmi krátká a je nutno litovat, že zvláště autorovy poutavé komentáře nejsou rozsáhlejší. I tak je ale podnětná, i když doufáme, že čtenářská konkretizace podobná wisconsinskému útoku u nás následovat nebude…