Při posuzování nového komiksu Jaromíra Švejdíka alias Jaromíra 99 je nutné mít na paměti, že se jedná o zakázku. Zadavatelem je britské nezávislé vydavatelství SelfMadeHero, které se specializuje na adaptace literární klasiky. U nás jejich produkci známe docela dobře: vyšlo tu několik dílů série Manga Shakespeare, které nejslavnější „krváky“ alžbětinského mistra zpracovávají stylem kýčovitých japonských akčních komiksů. V umělecky ambicióznější řadě Eye Classic sahají po dílech, která nelze uchopit tak snadno (Mistr a Markétka – také vyšlo česky, Obraz Doriana Graye či povídky Edgara Allana Poea), a oslovují autory, kteří si již získali globální věhlas: z těch, s jejichž tvorbou jsme se mohli seznámit i u nás, zmiňme Johna McCreu, kreslíře série Hitman, či D’Israeliho, který je autorem několika epizod série Judge Dredd. Pro český komiksový rybníček může být tedy to, že si SelfMadeHero a scenárista David Zane Mairowitz vybrali právě Jaromíra 99, svým způsobem vyznamenáním a velkým povzbuzením; pochopitelně v tom hrál značnou roli evropský úspěch filmové adaptace Aloise Nebela.

Scenárista Mairowitz také není ve světě žádná nula, byť v případě jeho nejslavnější práce bývá zmiňován spíše zřídka: pro sérii populárně naučných knih Introducing... britského nakladatelství Icon Books připravil v roce 1994 právě životopis Franze Kafky. Publikace, která u nás v roce 2004 vyšla pod názvem Kafka, se však proslavila díky legendárnímu americkému undergroundovému kreslíři Robertu Crumbovi, který ji nad rámec obvyklý ve zmíněné sérii vybavil nejen ilustracemi, ale i celými komiksovými pasážemi. Pro SelfmadeHero už Mairowitz jeden román od Kafky připravil: v roce 2009 přizval ke spolupráci na adaptaci Procesu zkušenou francouzskou kreslířku Chantal Montellier (i to vyšlo česky, ještě v témže roce) a výsledkem bylo solidní, i když nijak zvlášť objevné dílo.

Zhruba totéž můžeme říci o adaptaci Švejdíkově. Těžko soudit, do jaké míry měl tvůrčí svobodu a jak moc byl svázán požadavky scenáristy a nakladatelství (například obálka Zámku se od obálky Procesu příliš neliší, na obou je tvář hlavního hrdiny: v případě Procesu získal Josef K. nezaměnitelnou tvář Franze Kafky zcela přímočaře, v Zámku to sice není tak jednoznačné, ale kdybychom zeměměřiči K. oholili vousy, asi by z toho Kafkova tvář vyvstala také); v rozhovoru pro Lidové noviny kreslíř prozradil, že ani času nebylo mnoho. Každopádně scenáristické pojetí je dosti konvenční: jeho předností je, že uctivě respektuje původní text, což ale pro adaptace bývá zároveň dosti svazující. Švejdíkova černobílá (více černá než bílá) kresba působí patřičně depresivně a jeho tvrdá, hrubá linka odpovídá atmosféře bezejmenné zasněžené vesnice, v níž se příběh odehrává. Přesazení reálií (ne že by jich bylo zachyceno mnoho) ze Siřemi na severozápadě Čech do Jeseníků je neodmyslitelným připomenutím rodného kraje, který kreslíře doživotně poznamenal. Jako ilustrace ke knize by to bylo skvělé. Ale od komiksového románu se očekává více invence, která se v případě Kafkova Zámku nabízí třeba při zachycení rozporů mezi přízemností až ulepeností života ve vesnici a přísným strohým režimem, který přichází ze zámku, či mezi naléhavostí osudů ženských hrdinek a živočišností některých erotických pasáží a chladným byrokratismem, který ovládá mikrosvět kolem zeměměřiče K. Komplikovaná hierarchie v zámku i vesnici přímo vybízí k typografickým hříčkám; jak by to asi dopadlo, kdyby se Zámku chopil takový Chris Ware?!

Asi nejzajímavější na komiksovém Zámku je sledovat vývoj kresby Jaromíra Švejdíka. Od původně celkem realistické, srozumitelné a přehledné černobílé kresby z prvního sešitu o Aloisi Nebelovi se posunuje k čím dál robustnější expresivitě. Obrysy postav a věcí jsou výraznější, mizí detaily, některá okénka připomínají stínové divadlo. Švejdík mimořádně sugestivně pracuje se světlem a stíny, i při veškerém zjednodušení dokáže skvěle zachytit fyziognomii postav, vesměs sympaticky nekonvenční: zeměměřičovy milenky nejsou žádné krasavice, spíše usmýkané pracující ženy, místní chlapi zase nevypadají jako buranští hrubiáni, aby tvořili laciný protipól příchozímu vzdělanému cizinci. Ale – nemůžu si pomoci – Švejdíkův styl z prvního dílu Aloise Nebela je mi milejší: možná je málo originální, ale zato přívětivější, ve výsledku hutnější a pestřejší, nabízející více rovin, od jemného vtipu až po svíravou depresi. Při druhém čtení Zámku neobjevíme nic nového – jako by to byl atak na první signální. Ale možná, že jistá řídkost komiksu Zámek byla vynucena okolnostmi jeho vzniku.