Když jít, tak opravdu
Norský spisovatel Tomas Espedal píše autobiografickou, intimní a otevřenou literaturu nedbající na hranice žánrů. Kniha Jít je jakýmsi filozofickým cestopisem popisujícím na pozadí autorových cest po Evropě myšlenky a pocity člověka, který se cítí být vykořeněným tulákem neschopným nalézt vnitřní klid.
Norský spisovatel Tomas Espedal (nar. 1961), který se českému čtenáři představuje poprvé, píše autobiografickou, intimní a otevřenou literaturu nedbající na hranice žánrů. Autor vychází jednoduše sám ze sebe, píše rád a hodně o svých pocitech a zážitcích, a to formou, ve které mísí dopisy, eseje, deníky se zápisky z cest nebo filozofickými úvahami. Kniha Jít (Gå. 2006), kterou právě vydalo nakladatelství Havran v překladu Jarky Vrbové, byla nominována na Cenu Severské rady za literaturu, stejně jako Espedalova pozdější kniha z roku 2009 Imot kunsten (Proti umění).
Jen málokteré slovo má tolik různých významů, konotací a interpretací jako sloveso jít. Jít znamená procházet se a přemýšlet. Odejít znamená ale někoho také opustit, být sám, bez domova, bez kořenů. Každé jít implikuje dřívější nebo pozdější dojít, zastavit se, začít znovu a jak. Každá cesta má svá nebezpečí, kromě chladných nocí ve spacáku se může stát, že se člověk k opravdovému životu přiblíží snad až příliš.
Kniha Jít je jakýmsi filozofickým cestopisem popisujícím na pozadí autorových cest po Evropě myšlenky a pocity člověka, který se cítí být vykořeněným tulákem neschopným nalézt vnitřní klid. Espedal vyrazí nejprve v zelených garmontkách a tmavomodrém obleku se světlými proužky z centra Bergenu, kde žije, po norském venkově; i v druhé části knihy zůstává věrný svému turistickému obleku, ale jeho kroky vedou do hor v Řecku a Turecku a do Paříže.
Autor vrchovatě naplňuje romantickou představu poutě spojené s přírodou, samotou, svobodou a očistou. Na horských vrcholcích přemýšlí sám nad sebou, nad smyslem života i psaní, občas glosuje i proměnu norské společnosti a hlavně cituje ze svých toulavých literárních předchůdců – Aristotela, Rousseaua, Kierkegaarda, Hölderlina nebo Thoreaua.
Čtenáři marně doufajícímu v alespoň nějaký příběh bude kniha připadat pomalá. Ten, kdo chce dojít spolu s autorem až nakonec, musí na chvíli za vším zavřít dveře, jít bez cíle a nespěchat. I když myšlenek je v knize více než dost, text se čte až překvapivě dobře, lehce, drží pohromadě a nenudí. Možná tomu napomáhají i litry alkoholu, které autor pije se stejnou chutí, s jakou vyráží na každou další cestu.