Vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava 16. března 1939 se pro obyvatele českých zemí mnohé změnilo, v mnoha ohledech se ale nově ustanovená správa země snažila o udržení alespoň zdánlivé kontinuity s předchozími poměry. Do značné míry to platí i o tisku, ať již denním, nebo o různých časopisech s týdenní, měsíční nebo i jinou periodicitou. S postupem války samozřejmě doznávaly změn i poměry v Protektorátu, přesto může být překvapivé, kolik periodik bylo možné v tehdejších trafikách zakoupit. Pokusy o zmapování protektorátního tisku sahají ještě do dob komunistické totality, kdy průkopnickou práci odvedl historik Tomáš Pasák (1933–1995) svým Soupisem legálních novin, časopisů a úředních věstníků v českých zemích z let 1939–1945, publikovaným v roce 1980, na něj pak navázalo několik dalších autorů. Nejnovějším příspěvkem k této tematice je přehledová práce literárního historika Jiřího Brabce (nar. 1929) Periodika a sborníky 1939–1945.

Autor, který se dějinami moderní české literatury zabývá po celý svůj profesní život a na svém kontě má i několik studií zaměřených přímo na druhoválečná periodika, se přitom nesnaží dosavadní stav bádání zkompletovat. Jeho práce naopak představuje přiznanou selekci dobových periodik, jejichž výběr dokresluje celkovou atmosféru okupovaných českých zemí. Brabec se přitom neomezil pouze na periodika vydávaná přímo na území na Protektorátu, ale věnuje pozornost i listům a sborníkům vydávaným v zahraničí, ať už přímo na popud exilové vlády nebo československých vojenských složek, nebo alespoň některým z těch, které publikovaly krajanské spolky. Stranou jeho pozornosti nezůstala ani domácí periodika ilegální. Celkem představuje Brabcův reprezentativní výběr 248 titulů periodického tisku a dalších 125 tematických sborníků a almanachů.

Publikace je vybavena nezbytnou úvodní pasáží, v níž autor mapuje dosavadní stav bádání a zároveň představuje svá vlastní metodologická východiska – zejména vysvětluje, proč nebylo jeho cílem vytvořit kompletní přehled protektorátních periodik a sborníků. Přehledně též rozděluje zařazené tituly na ty obecně zaměřené, odborné, kolaborantské, odbojové domácí a odbojové zahraniční. Je snad jen škoda, že v následném abecedně řazeném přehledu jednotlivých titulů již příslušnost k těmto kategoriím chybí, ačkoliv jinak je každý titul uveden „tiráží“ se jménem vydavatele, sídlem redakce, ale i počtem vydaných čísel, rokem vzniku a rovněž informací, zda dané periodikum vycházelo i po válce, případně i informací o pozdějším reprintu, kterého se ale dočkalo jen minimum titulů. Z doprovodného medailonku (a často i samotného názvu daného periodika) ovšem není těžké poznat, do které z kategorií daný titul spadá. Hranice mezi vysloveně kolaborantským plátkem a obecně zaměřeným tiskem přitom není tak jasná, jak by se mohlo zdát, neboť neblaze proslulý Wolfgang Wolfram von Wolmar, do jehož kompetence spadal dozor nad protektorátním tiskem, si vynutil, aby politické texty vycházely ve všech typech časopisů včetně těch vysloveně oddechových či odborně zaměřených. Lze ovšem předpokládat, že tehdejší čtenáři dokázali tento ideologický balast relativně snadno odlišit, mj. i na základě jména autora, neboť psaní těchto aktivistických článků se obvykle věnovala jen poměrně malá skupina novinářů, jak z podrobnějšího čtení Brabcovy publikace vyplývá.   

Nad jednotlivými medailonky nezbývá než ocenit vskutku mravenčí práci, kterou autor při přípravě publikace vykonal. Na úzce vymezeném prostoru zachycuje i tendence, kterými dané periodikum procházelo, specifika obsahu jednotlivých ročníků (včetně třeba seriálů na pokračování), všímá si, od jaké doby se např. charakter daného periodika měnil od neutrálního ke kolaborujícímu, v některých případech přidává i reflexi určitého tématu ze strany čtenářů. U domácích periodik se snaží alespoň částečně pojmout i periodika regionálního významu, nezůstává tedy omezen jen na největší města v českých zemích. Drtivá většina medailonků je zakončena i odkazem na primární či sekundární literaturu k danému titulu, která může případné zájemce nasměrovat k dalšímu výzkumu.

Při četbě jednotlivých medailonků se před čtenářem rozvíjí překvapivě bohatý kulturní život, který by samozřejmě neměl zastínit tklivou protektorátní realitu, ale na druhou stranu může mnohé z představ o každodenním životě za okupace poupravit. Pokud tedy člověk nepatřil k některé ze skupin, které nacistická ideologie vyhlásila za své protivníky, nabízel se mu poměrně pestrý výběr čtiva; mezi jmény přispěvatelů postupně najdeme snad všechny známé postavy tehdejší české literatury, a to včetně těch, které se postupně staly obětí nacistické perzekuce (Julius Fučík, Vladislav Vančura, Ondřej Sekora), byť někteří z autorů se skrývali pod vymyšlenými pseudonymy nebo své články nechávali publikovat pod jménem některého z kolegů. Zejména u exilových periodik překvapí i prostupnost mezi prolondýnskými a promoskevskými periodiky – do levicového londýnského plátku Mladé Československo, kritickému k Benešovi, občas přispěl Jan Masaryk, naopak v Moskvě vydávané Československé listy relativně běžně tiskly texty od Edvarda Beneše či Jana Šrámka, a dokonce připravily speciální číslo u příležitosti Benešových šedesátin. I u legálně vydávaných titulů v Protektorátu někdy jejich obsah překvapí, například Národní čítanka pro rok 1939 výslovně obsahuje i ukázky z děl židovských autorů (bohužel neuvedených jménem) a v časopise Ženská rada vyšla v roce 1940 anketa na téma „Jak jsem se stala feministkou?“, kde mezi respondentkami nalezneme i Miladu Horákovou. Lze ovšem předpokládat, že tyto Brabcem uvedené příklady představují, co se obsahu protektorátního tisku týče, spíše výjimku než pravidlo, na druhou stranu ale zjevně nebyl plný jen dokola omílaných tvrzení o neodvratitelném německém vítězství.

Při pozorné četbě čtenáři nakonec vytanou na mysli dvě výtky, které by bylo možné vůči Brabcovým medailonkům vznést, aniž by tím ovšem shazovaly jejich nespornou informační hodnotu. Jak sám Brabec ostatně přiznává v úvodní pasáži, zaměřil se především na články na kulturní a politická témata. To samo o sobě není na škodu, pokud však tato témata zdůrazňuje i u periodik, jejichž primární zaměření bylo zcela evidentně odlišné (např. tolik oblíbené ženské časopisy nebo přírodovědně zaměřený časopis Vesmír), působí to přeci jen poněkud násilně a šroubovaně. Druhou výtkou, kterou patrně vznese nejeden čtenář, je skutečnost, že u periodik, která během války vycházet přestala (a ta představují v Brabcově výběru významný, ne-li nadpoloviční podíl), autor nikdy neuvádí důvody, které k zastavení vydávání vedly. Čtenář se tak může jen domýšlet, případně dohledávat jinde, zda za zrušením konkrétního periodika stál tlak okupačních úřadů, čtenářský nezájem, krach vydavatele, nedostatek přídělového papíru či jiné důvody. Tyto informace by přitom představovaly poměrně zásadní prvek v obrazu, který si čtenář o protektorátní žurnalistice a jejích možnostech a problémech nad knihou vytváří.

Pro snadnější dohledávání informací je kniha vybavena též jmennými rejstříky a chronologickými přehledy, kdy jednotlivá periodika vycházela, nechybí ani obsah, byť jeho přínosnost je u publikace, jejíž základ tvoří abecedně řazená hesla, poněkud diskutabilní, jeho přítomnost však jistě ničemu nevadí.

Patrně jen málokdo knihu přečte celou, jako zdroj informací k určitému periodiku či určité postavě české literatury či žurnalistiky představuje ale i v dnešní době internetu velmi užitečnou a v rámci možností i čtivou pomůcku, která i při letmém nahlédnutí dosvědčuje platnost úsloví o tom, že v dějinách nic není černobílé.