Jaká je role informačních pracovníků a knihovníků v soudobé společnosti, když místo nich dnes mnohé snadno a rychle naleznou webové vyhledávače? Jak rozumět informacím a nakládání s nimi? Jak lidem zprostředkovávat informace pomocí technologií v různých prostředích? Jaké jsou klíčové historické postavy v informační vědě a kam se obor v budoucnu bude ubírat? Co je to digitální gramotnost a co infometrie? To velmi zevrubně a s ohledem na aktuální vývoj zkoumá publikace Úvod do informační vědy od Davida Bawdena, profesora na katedře knihovnictví a informační vědy v City University London, a jeho univerzitní kolegyně, lektorky Lyn Robinson.

Kniha je primárně určena studentům informační vědy (a knihovnictví), některé její pasáže by mohly být pro jinak zaměřené čtenáře příliš odborné. Celkově to ale není žádná suchá učebnice, nýbrž výborně vystavěný mezioborový text s řadou obecnějších přesahů. Autoři právem uvádějí, že probírané problémy spadají také do sociologie, matematiky či managementu, nejsou však natolik domýšliví, aby toto vše chtěli jednou pro vždy syntetizovat a vytvořit „teorii všeho“. Publikaci by si měli prostudovat například všichni, které zajímá, co to je a zdali se dá jednoznačně definovat takzvaná informační společnost.

Robinson a Bawden se zabývají i takzvanou digitální propastí, jelikož jejich základním úkolem coby knihovníků by mělo být její překonávání. Soudí, že příchod nových informačních a komunikačních technologií ji obecně zvětšuje, ale volně přístupné e-časopisy ji mohou i zmírňovat. V hodnocení přínosu nových technologií nejsou zdaleka tak optimističtí, jako byl český klasik informační vědy Jiří Cejpek (1928–2005); mimo jiné uvádějí dlouhý seznam nedávných „informačních katastrof“, rozsáhlých úniků dat.

Co je to inforg?

Čtenáři se v knize mohou seznámit i s pojmy, například „inforg“, vycházejícími z prací italského filozofa a logika Luciana Floridiho (nar. 1964), podle nějž jsou lidé ve vesmíru jedinými známými sémantickými stroji a informačními organismy (tedy inforgy) s vědomím, které jsou schopny získávat stále větší znalost reality. Nebo se mohou dočíst o nové koncepci „dokumentu“, za nějž může být pokládán i kámen v muzeu nebo živočich v zoo, nikoli však tytéž objekty ve volné přírodě. Či o „designu“ ve smyslu tvorby uspořádaných forem, včetně těch kulturních a ideových.

Kromě obecných teoretických otázek se kniha zabývá i dilematy konkrétnějšími, například jak zacházet s bezdomovci v prostorách knihovny, mají-li knihovníci do svazků se zavádějícími lékařskými údaji vkládat varování čtenářům nebo zda mají referenční pracovníci zájemcům na vyžádání radit, jak se vyrábí bomba nebo páchá sebevražda.

Světlé zítřky knihovníků. A ty temné

Jedna z úvodních kapitol přibližuje stručnou historii přístupu k informacím a dokumentům (podle autorů se sice rapidně změnily technologie i množství informací, v mnoha ohledech se ale dnešní informační prostředí stále podobá tomu viktoriánskému). Závěrečná kapitola zase předestírá možné scénáře dalšího vývoje. Podle konzervativního zůstane vše při starém, podle revolučního budou digitální informace všudypřítomné a volně přístupné. Takový model by autorům zřejmě nebyl proti mysli: sami pozitivně hodnotí takzvaný platinum open access model, kde vědecký časopis vydává nějaká respektovaná instituce a přístup k článkům i jejich zveřejnění je zadarmo (model má ovšem i své kritiky).

Bawden a Robinson ale předvídají spíše střední cestu pomalých změn: knihovny se budou stále více stávat místy setkávání, idea stores (obchody s nápady), discovery centers (centry objevů). (To si uvědomují i vedoucí pracovníci mnoha českých knihoven, kde pozvolna klesá počet výpůjček knih, zato vytrvale roste počet návštěvníků akcí, které se v knihovně konají.) Zachována přitom bude rovnováha mezi fyzickými a digitálními zdroji a prostory, důležité bude udržet výhody „důvěryhodné značky“ (nedostatek fyzické skladovací plochy může být velkým problémem, jak u nás se stupňující se intenzitou pociťuje Národní knihovna). Na závěr autoři neurčitě, či podle někoho dokonce alibisticky dodávají, že informační věda má světlou budoucnost, ačkoli asi jinou, než si nyní umí kdokoli představit.

Různých možných scénářů by se ovšem dalo – s trochou fantazie – vymyslet více. Zřejmě utopická je představa doby, v níž budou všechnu práci vykonávat poslušní roboti, a lidé tak budou mít dost času navštěvovat knihovny, vzdělávat se tam a inspirovat, účastnit se tamních kurzů tvůrčího psaní, takže se ze všech stanou vědci či umělci. Soudě podle současných trendů je možná reálnější, že informační pracovníci usilující o poskytování pokud možno ověřených a solidních informací mohou být časem některými politiky šířícími „alternativní fakta“ označeni za stejné škůdce lidstva jako novináři. Jejich práce by pak byla rizikovější než dnes, ale o to významnější. Každopádně se zdá jisté, že informační profese hned tak nezanikne, ovšem bude se výrazně proměňovat.