Svůdná fotografie Marilyn Monroe zdobí knihu o tématu, které jen málokteré muže nechává chladné: Muži to rádi oblé aneb Proč se přirozená krása stala tabu. Francouzský lékař, nutriční specialista a známý obezitolog a dietolog Pierre Dukan v ní píše o tom, že muže odnepaměti na ženách přitahovaly jejich oblé tvary, bujné křivky, „zkrátka obliny“, neboť muž chce „vdechovat vůni její kůže, šíje a podpaží a přímým dotykem se přesvědčit o pružné poddajnosti jejích boků a prsou; všechny tyto signály jsou pro muže nepostradatelnými přísadami onoho čarovného biologického koktejlu, kterým je přirozená ženská krása“.

Autor uvádí četné příklady z etologie, jimiž chce ilustrovat, jak silně je i lidský výběr partnera určován mimoracionálními faktory, což je samozřejmě pravda. Má ale tu troufalost tvrdit, že přináší ten nejpravděpodobnější scénář, který se shoduje „se současným stavem vědění v oblasti etologie a antropologie“. Bohužel se mu ale nedá ve všem věřit: několikrát opakuje už dávno vyvrácené tvrzení, že člověk je jediný živočich, který při sexu praktikuje tzv. misionářskou polohu, z čehož pak vyvozuje četné závěry ohledně toho, jak se u žen vyvinula ňadra. Ve skutečnosti lze totéž chování nalézt i u dalších živočichů, o čemž by se mohl snadno a relativně rychle (podle mých zkušeností tak do deseti až patnácti minut) přesvědčit při návštěvě kterékoli zoo chovající šimpanze bonobo. A ještě pochybnější je jeho exkurz po dějinách ideálu ženské krásy. Víceméně tvrdí, že všechna období vyznávala ideál ženy bujných tvarů, a pokud velkoryse připustí nějaké výjimky, jako v případě středověkého umění, bagatelizuje je tím, že šlo o umění zásadně náboženského charakteru, bez jakéhokoli vztahu k realitě. Jak naproti tomu ukazují četné jiné publikace, jako Proč krása vládne světem od Nancy Etcoff, i do podoby madon se samozřejmě promítaly dobové představy; podle českého průkopníka „erotologické estetiky“ Jiřího Zemana měl zálibu v leptosomní ženě (částečně vedle středověku) i Egypt, raná renesance a rokoko; obliba žen s tvary bujnými a naopak méně rozvinutými se tedy v dějinách střídala.

Ovšem přiznat to, že se „kyvadlo“ lidských preferencí přiklání někdy na tu, jindy na onu stranu, jak je tomu i v mnoha jiných oblastech, by odporovalo Dukanovu schématu, v jehož rámci potřebuje zcela zavrhnout současnou dobu. Kvůli spotřebnímu průmyslu je prý dnes ženám vnucován model těla štíhlého, zbaveného všech chlupů a pachů (speciálně se zaměřuje na svoji vlast: právě Francie je prý v alergii na oblé ženské tvary rekordmankou, Francouzky se „do honby za hubeností zapojily v největší míře“). Autor ale příliš nevysvětluje, jak do jeho teorie zapadá móda plastických operací prsou, kde rozhodně převažují operace směřující k jejich zvětšení, ne zmenšení (podle sdělení jedné pražské kliniky asi šestinásobně), nebo vzkvétající erotický filmový průmysl, v němž coby aktérky rozhodně nepřevažují ženy hubené. Zmiňuje jen pánské časopisy, jejichž vydavatelé „nejsou dnešní a dobře vědí, že kdyby na stránky dali svlečenou modelku z přehlídkového mola, svým tržbám by tím neprospěli“. Je také otázkou, jak Dukan přišel ke tvrzení, že „závratně vysoký počet osob“ mužského pohlaví si „nepřiznává, že by prsa mohla zastávat úlohu při stimulaci pohlavního pudu“. Jak známo, alespoň v Čechách se muži podle toho, kterou část ženských těl preferují, někdy rozdělují na tzv. „horňáky“ a „dolňáky“, ovšem o bujné tvary jde v případě obou skupin, i když samozřejmě existují i nezařazení… Podle Dukana charakterizuje naši dobu to, že zcela odmítáme přiznat si, jak lidské chování ovlivňují pachy, ale i v tomto bodě dost přehání. Skutečnost, že o výběru partnera spolurozhoduje jeho vůně (a čím je odlišnější, tím vhodnější partner) a že to souvisí s našimi imunitními systémy, už museli zaregistrovat i ti, kteří čerpají svoje informace pouze z popularizačních článků na českém webu, a nejedná se tedy ani o tabu, ani o nějak novou informaci.

Přesvědčivější je autor tehdy, když píše o své klinické praxi, čili o něčem, co skutečně dobře zná. Referuje o ženách trpících mentální anorexií i pacientkách obézních: zatímco ty první podle něj většinou ztrácejí chuť na sex, ty druhé zpravidla ne. Existují ovšem i ženy, které si prý odepřely sex kvůli tomu, že se stydí za své údajně příliš tučné tělo: takové pak do ordinace doprovází i jejich manžel, ani ne tak proto, že by mu vadilo partnerčino tělo, ale naopak právě proto, aby k němu znovu získal přístup.

Dukan se obrací především na ženy coby své čtenářky, a pokud by některé z nich jeho kniha dokázala pomoct vyhnout se anorexii a získat pozitivnější vztah ke svému tělu, pak jde každopádně o chvályhodný počin. Jako čtení o obecných dějinách ženské krásy a jejímu vnímání se ale publikace Muži to rádi oblé dá doporučit jen s výhradami.