Pro autora knihy Orientalismus. Západní koncepce Orientu z roku 1978, E. Saida (1935–2003), neznamená orientalismus jen disciplínu zabývající se Orientem, ale hlavně soubor snů, obrazů a výrazů, jež se nabízejí komukoli, kdo se chce o Orientu vyjadřovat. Said přiznává, že obraz Orientu jako celku v západním pohledu kolísá mezi pocity opovržení a radostným rozechvěním či strachem z neznámého, jednoznačně ale podle něj převládá pojetí Orientu jako něčeho neměnného, zaostalého a obecně podřadného, čeho je třeba se obávat a ovládnout to. Said ovšem nabízí i jiná nelichotivá vymezení orientalismu: je to forma paranoie a druh sekulárního náboženství.

Said byl původem Palestinec vychovaný v elitních západních školách, který právě v západním světě dosáhl mnoha úspěchů: působil jako profesor na Columbia University a na konci 70. let byl americkou vládou vybrán jako zprostředkovatel pro navázání styků s J. Arafatem. Jeho studium orientalismu je pro něj hluboce osobním pokusem vytvořit „seznam stop“, které na něm jako na „orientálci“ zanechala západní kultura. Sám se označuje za „křesťana zabaleného v muslimské kultuře“, a je tak dobrým příkladem toho, že „kultury a civilizace mají hybridní a heterogenní ráz“. Jeho kniha je i proto plná paradoxů: o obyvatelích Izraele píše často jako o sionistech a tvrdě odsuzuje americkou politiku vůči Palestině, ale současně protestuje proti „pohodlnému antiamerikanismu“, kterému podlehly skoro všechny muslimské země a který ignoruje skutečnou tvář americké společnosti. V celé knize kritizuje západní orientalisty, že píší o Arabech a muslimech ve stále stejných negativních stereotypech - sám ale roku 1995 bolestně přiznává, že jeho kniha nebyla oficiálně přeložena do arabštiny, protože arabští nakladatelé po něm (marně) žádali, aby odstranil pasáže kritizující soudobé arabské režimy. Rozdíl mezi arabskou reakcí na jeho knihu a celým zbytkem světa (včetně Izraele, kde kniha podle Saida vyšla v kvalitním překladu) autor vysvětluje tím, jak desetiletí ztrát, frustrace a absence demokracie ovlivnila arabský intelektuální a kulturní život. Právě na kulturu ovšem Said – sám profesor literatury – sází zřejmě nejvíce: spisovatelé podle něj popisují svoji vlastní „lidskost“ a narušují tak ustálené představy a klišé. Ne náhodou byl Said dokonce jedním ze zakladatelů Orchestru Západovýchodního divanu, v němž společně působí židovští a arabští umělci.

K nám se Saidova kniha dostává až s velkým zpožděním, a zvídaví čeští čtenáři se tak o ní mohli mnohé dozvědět už před jejím českým publikováním z textů I. Budila, P. Barši, Martina Hály nebo Lucie Storchové. Ani čeští interpreti samozřejmě nejsou v přístupu k Saidovi jednotní. V nedávné publikaci Islám v srdci Evropy: vlivy islámské civilizace na dějiny a současnost českých zemí, která je dílem kolektivu českých orientalistů, jsou dokonce obsaženy pasáže, které jsou v hodnocení Saida v příkrém rozporu. Z českých orientalistů v Saidově knize ovšem žádného nenajdeme. To není výraz toho, že by naši orientalisté byli prosti orientalistických stereotypů, ale toho, že Said píše jen o Francouzích, Britech a Američanech. Když přitom autor pojednává o Orientu, má vedle Palestiny na mysli především Egypt, v němž v Káhiře studoval. Pojem Orientu je ovšem možné takřka libovolně rozšiřovat: H. Massis, o kterém se autor také zmiňuje, například učinil součástí zrádného Orientu, proti kterému se musí bránit římsko-katolický Západ, také Slovany. Z tohoto úhlu pohledu bychom snad mohli přivítat, že Said rozbíjel orientalistické stereotypy také o „nás“. Saidova kniha je ale podle mne bohužel příliš nivelizující a nedostatečně diferencuje. I když chce bořit stereotypy, autorovo vylíčení západních orientalistů je samo velmi stereotypní a skutečně není žádnou „pravdivou reprezentací“.