Profilují se ovšem i čeští autoři, kteří se orientují podobným směrem a u kterých znovuožívá zájem o tato relativně nová témata: připomeňme nedávné knihy Mileny Lenderové o tématech ženství a dětství nebo výbornou knihu Eduarda Maura Paměť hor. Výrazně se uplatňuje ale už i mladší badatelská generace, mezi jejíž zástupce patří Markéta Křížová, autorka skvěle napsané knihy srovnávající misijní působení jezuitů a Jednoty bratrské; Martin Nodl, který má jako redaktor nakladatelství Argo velké zásluhy o uvádění tohoto typu historického myšlení do českého prostředí; a Daniela Tinková, autorka knihy o hříchu, zločinu a šílenství v 18. a 19. století. Právě dva posledně jmenovaní autoři jsou editory sborníku, do kterého přispěli hlavně jejich vrstevníci a ve kterém tematicky velmi odlišné studie zkoušejí proniknout do myšlenkového světa lidí minulých staletí.      

Sborník je rozdělený do tří tematických oddílů: gender a tělo, spiritualita a zbožnost, reprezentace a elity, některá témata jdou ovšem napříč tímto rozčleněním. Tak ve studii o spiritualitě řádu servitů (oficiálně řádu Služebníků Mariiných) autorka podnětně využívá právě genderový přístup: ukazuje, že jádrem spirituality servitů měla být zkroušenost srdce a soucitný postoj k utrpení Boha i člověka – šlo přitom o prvky, které byly soudobou společností spojovány spíše se ženami. Podle autorky byla tedy genderová identita servitů konstruována na hranici dobových společenských norem mužství a ženství. – Jiný příspěvek (v kapitole o elitách) pojednával o snahách státního aparátu zapojit po zrušení jezuitského řádu jeho bývalé členy do duchovní správy. Téměř všichni exjezuité se prohlásili za neschopné zastávat místa farářů či děkanů ve farnostech a doložili to lékařskými atesty. Bývalá elita řádu se podle těchto atestů skládala z napolo slepých mužů trpících záchvaty dny, chrlením krve či závratí. Deklarování nemoci totiž bylo pro exjezuity způsobem, jak zabránit nastolení do úřadu, který by neodpovídal jejich sociálnímu statusu i zvyklostem v řádu. – O náboženství pojednávají i další příspěvky: v zájmu vyváženosti je vedle „mužského“ řádu pozornost věnována i jeptiškám: typický stereotyp prý v době středověku a renesance představoval jeptišku jako osobu veselou a odvážnou, teprve od 18. století je to naopak většinou duševně nemocná dívka, nezdravě potlačující vlastní sexualitu.

Některé ze studií popisují, jak se teprve postupně dospívalo k myšlenkovým a emočním konceptům, které dnes pokládáme za přirozené (například při vnímání ženského porodu: utrpení spojené s porodem až koncem 18. století přestávalo být vnímáno jako něco samozřejmého, stává se obětí, kterou žena přináší, aby rodině darovala nového člena). Jiné vykreslují svět našich předků jako značně odlišný, protože byl v mnohem větší míře než ten dnešní určován aspekty cti a sociálního statusu a řízen nejrůznějšími formami ritualizovaného chování. Při pohledu na chronické nemoci simulující exjezuity ovšem můžeme dát za pravdu tvrzení z předmluvy k celému sborníku, že lidé minulých staletí mají s lidmi 21. věku společného mnohem více, než si dokážeme připustit.