Asi šest desítek kratších próz a básní v próze Hotelu Bristol se vzpírá rychlému čtení. Nutí čtenáře k častému zastavení, domýšlení nedořečeného či dokreslování načrtnutého. Společným tématem je jedno – lidská existence.

Texty je možné rozdělit na dva celky. Do prvního patří prózy situované do evropských metropolí (Berlín, Brusel, Paříž), většinou do hotelových pokojů, kaváren či barů. V těchto textech Straka zachycuje specifickou atmosféru místa: „…seděl tam, vzpřímený s výhledem na Chat Noir a jeho cigareta si říkala o odklepnutí / barman byl zaujat Tour de France nebo tou blondýnkou v rohu / nešlo to poznat, jeho pohled byl neurčitý / pomalu dopíjel…“ (s. 36) či zdánlivě bezvýznamný děj: čekání na kávu, neschopnost oslovit servírku. Ojediněle se objeví mikropříběh či naznačení příběhu (Kavárna des Artistes, H. Joten, Třetí den v Paříži a jiné). Popis je vždy jednoduchý a přesný, bez květnatých slov, frází či klišé: „Sklouzávání pohledu v kavárně, když hustě prší“ (s. 7); „Berlín. Zbytnělé ulice, kterými proniká vítr. Kavárny ponořené v podzimní šeď“ (s. 12).

Vypravěčem je cizinec, solitér, Leon Zirkt, jinde Heinrich Joten. O jméno – jak Straka napovídá – nejde: „Leon Zirkt, leon zirkt nebo prostě jenom zirkt“ (s. 7). A pokud není důležité jméno, roli nehraje ani identita. „Šedé kalhoty, černý rolák, kostkované sako“ (s. 9), „taška, plášť a černý klobouk“ (s. 29) – víc se o vypravěči nedozvíme. Důležitější než on je to, co se pozoruje, byť – jak už bylo naznačeno – se většinou jedná o ne příliš nápadné skutečnosti: „Nikdo z přítomných nemluví. Není to ticho, kdy si nemáme co říct, ale ticho, kdy se čeká, co se teprve řekne“ (s. 12).

Lze směle prohlásit, že Strakovy texty mají existenciální ladění. Straka však není filosof, ale básník, proto nedefinuje, ale spíše naznačuje, lehce se dotýká pojmů jako bytí ve světě, pohyb, samota či ustrnutí.

Leon Zirkt je člověk putující z města do města, z hotelu do hotelu, člověk hledající, těšící se na dosud nepoznané, vracející se do svých oblíbených metropolí. Pohyb je důležitou konstantou jeho života, stejně tak jako zastrčené kavárny, postranní uličky či ne příliš luxusní hotely. Cestuje zásadně sám – není tak nikým rušen. Jeho mimořádná pozorovací schopnost předpokládá bdělost: „města, kterými projíždí, hluboce spí / on se však snaží vydržet bdělý až do úsvitu“ (s. 75). Je plně otevřen vnějším vjemům a vzpomínkám, které se mu vybavují.

Leon Zirkt miluje autentičnost, i proto vydává na cesty nejraději v dubnu a v listopadu, mimo turistickou sezónu. České reálie vidí kriticky: „Praha je strnulá, jak už dlouho ne / Její hřmotný duch a posedlost vydělávat, užívat si“. Nelze se zbavit vzpomínek: „Cizí města jsou nám v patách“ (s. 20). „Odjakživa chtěl dýchat svobodně, ale v zemi svého původu se často dusil, dusil se její krásou a malebnými městečky. Dusil se a nikdy nemohl přijít na to, proč“ (s. 57).

Strakovy texty do jisté míry připomínají deníkové zápisky. To potvrzuje i první, proklamativní text knihy: „Psát znamená pamatovat si, střípky, souvislosti. Vzpomínky, jež kromě pro pisatele možná nemají žádnou cenu“ (s. 7).

Druhou skupinou textů jsou prózy inspirované „městem Ustrnutí“, „domem ve vzpomínkách“ – „Po tolika změnách bydlišť se opět vynořuje“ (s. 7). Představují myšlenkový protiklad textům cestovatelským – uzavřenost, nemožnost pohybu, kterou vypravěč jako dítě zažíval. „V letních měsících se procházka rozšířila i na balkon. Od bílého zábradlí nádherná vyhlídka na město. Bez možnosti vyrazit“ (s. 39). Přesně ohraničený svět, jeho uzavřenost a izolovanost je sugestivně popsána. Některé detaily - petlice na dveřích, balkon s výhledem na město, sešlapané linoleum - se opakují a vlastní dynamiku místa ještě umocňují. V domě vzpomínek se téměř nic neděje: „Často se však neděje vůbec nic. Sousedé kolem procházejí, ale už je ani nenapadne otočit hlavu“ (s. 46). „Už se zase nemluví. Kolik hodin je tento dům osamělý, protože nikdo nemá sílu promluvit jako první“ (s. 47).

Jen několikrát je zde naznačen děj: vánoční usmíření s prarodiči; občas se vzpomínky stočí na otce. Uzavřenost a zákaz vycházení jistě formovaly vypravěčův hlad po cizích, nepoznaných místech. „Co ho nejvíc svazovalo, byla sevřenost a omezenost jakéhokoliv bytu nebo domu. Bylo to něco z dětství. Užil si čtyř stěn natolik, že už po ničem takovém netoužil. A tak vyměnil bolest čtyř stěn za bolest nároží a ulic, ale netrpěl.“ (s. 56-57)

„Cestovatelská“ je i struktura knihy, chvíli jsme v Berlíně, pak zase v Bruselu, hned v jakémsi vlaku. Několikrát se vracíme do města Ustrnutí. Čas pro vypravěče není důležitý, v toku vzpomínání či pod přílivem nových vjemu se plynutí času značně zpomaluje: „Vše působí tak, jakoby se právě zastavil čas… Chybí tu tikání hodin, ale k bezčasí to má ještě daleko. Ví se, tuší se, že čas někde určitě plyne, jen zde to není vůbec patrné“ (s. 12-13). Snad nejnápadnějším autorovou jazykovou výstředností je používání zvratných tvarů (Usedá se ke kávě. Tam se vystupuje.), jež odosobňuje vypravěče, což jistě není na škodu, protože podstatné je to, co je viděno, a to, co se vypravěči vybavuje. Odosobnění odpovídá i převládající er-forma, která je ale občas narušena du-formou či zřídkakdy ich-formou (ojediněle se pak promlouvá v první osobě plurálu).

Byť je Josef Straka téměř neznámým autorem, jeho existenciálně laděné texty Hotelu Bristol dokazují, že na českou scénu vstoupil výrazný literární talent.