Čtyři předchozí romány vysloužily Lorette Nobécourtové reputaci spisovatelky lyrické až mystické a ačkoli její lyrismus mohl být chápán jako "záštita proti efektivnosti vyjadřování v duchu kapitalistické logiky" (L. Goumarre v Les Inrockuptibles), její styl umocněný navíc romantickým přístupem postupně nabyl příliš tíživé podoby. My je však překvapivě zdařilý polyfonický román o rozpadu jednoho vztahu. Jen první stránky voní lyrikou, pak se začíná rozvíjet příběh se špatným koncem: krásná milostná historka, kde milenci jsou zprvu představeni jako "hrdina" a "hrdinka", teprve posléze dostávají jména. Láska Yolandy a Nathana upadá, mezi nimi vyrůstá neprostupná zeď: a v pozadí se hroutí zeď berlínská.

V každé kapitole si slovo bere jiná postava tohoto románu o jedné rodině: otcové, matky, sestry, milenky, milenci, přátelé, dítě… Každá kapitola sestává z jediné věty. Pojem "my" rozpadajícího se páru nedokáže odolat pojmu "my" zastoupeným společností, historií a zejména neurotickému pohledu všech protagonistů knihy. Každý z nich se podílí na nutném rozchodu oněch dvou - výraz "já" tu mnohokrát stojí nejen jako samostatná kapitola, ale jako zeď, každé to "já" izoluje Nathana a Yolandu víc a víc.