Kniha interdisciplinárně zkoumá, jak se mění rodinné vzpomínání a nakolik je potřebné identitotvorné příběhy uchovat i v budoucnosti.
RŠ
Radmila Švaříčková Slabáková
Sociální instituce lze chápat jako návody k jednání: díky institucím aktéři vědí, jaké sociální role jsou jim přisouzeny, umožňují jim hrát tyto role správně a usnadňují tak sociální interakce. Skrze instituce se formuje naše vědění o světě i o sobě samých, jsou vlastně jakýmsi know-how, díky kterému je naše jednání srozumitelné a zobecnitelné.
Kniha podává téma maskulinity v jeho proměnlivosti, mnohovrstevnatosti a komplikovanosti, která nesklouzává do laciných a zjednodušujících klišé. Pokud je v závěru vyslovena výzva, aby publikace byla čtena také muži, pak jako „mužský“ recenzent toto přání rád plním, a navíc ji doporučuji k četbě i mužům dalším (případně i všem ostatním).
Autorka do knihy snesla úctyhodné množství materiálu, ale jako by měla problém zaujmout k tématu šlechty dostatečný odstup. Jako by i její vlastní přístup ilustroval obecný postoj české veřejnosti, podle níž šlechtou sice opovrhujeme, ale na druhé straně ji obdivujeme, díváme se na její příslušníky fascinovaně, možná chceme být také takoví.
