Zdá se, že maďarská literatura
se s ideologickou minulostí
dokáže prostřednictvím
literatury vyrovnat mnohem
lépe a invenčněji než ostatní
země zpoza železné opony.
Je vám deset nebo jedenáct a jeden z rodičů se vám najednou ztratí. Prostě musí „s kolegy odcestovat za prací“. Vy se k tomu náhodou nachomýtnete a už v tu chvíli tak nějak tušíte, že ho na dlouhou dobu vidíte naposledy. Odteď je život představa podzimu na mořském pobřeží.
Leželi jsme s Puju na břiše v pšeničném lánu a bylo takové horko, že se z nás lil pot, řinul se mi po obličeji a smýval černou válečnou maskovací barvu, kterou jsme si udělali z opálených korkových zátek, stékal mi do pusy, chutnal slaně a trpce, nedal se vyplivnout, a nemohli jsme si pusu ani vypláchnout, protože jsme vůbec neměli vodu, ani Puju, ani mě nepadlo, abysme si vzali s sebou nejenom zbraně, ale taky polní láhev, a slunce nemilosrdně pálilo...
Pro umění zemí, které byly dlouhodobě devastovány komunistickou diktaturou, je po roce 1989 automaticky a zákonitě příznačná tendence vyjádřit se ihned a jakýmkoli způsobem k otázkám přežívání v této absurdní a složité době. Tato tendence se ovšem vzápětí se stejnou zákonitostí stává kontraproduktivní.