„Umění, literatura a poezie jsou vědou stejně jako chemie“, napsal roku 1913 v časopise The Egoist Ezra Pound a vlastně tak vytyčil manifest nového básnického směru, který se ostře postavil proti zbytnělé poezii viktoriánské éry vyznačující se vším, čím raní modernisté opovrhovali: prázdnou sentimentalitou, užvaněností a servilností vůči státní literární instituci. Není příliš důležité, že později Pound své metafory, tematické zaměření i míru agresivity změnil, mnohem podstatnější je to, že rázně navázal na dřívější snahy svého přítele T. E. Hulma, který londýnské literární kruhy provokoval odvážnými teoretickými výpady proti literárnímu romantismu a v návaznosti na Bergsona, německé filosofy a avantgardní malířství propagoval strohý básnický výraz.

Právě T. E. Hulma Pound údajně jako prvního označil za „imagistu“, a to na základě proslulé básně Západ slunce, napsané na hotelovém účtu. Posléze tohoto označení použil pro svou krajanku Hildu Doolittleovou (své básně později podepisovala iniciály H. D.) a Richarda Aldingtona. Pound byl též autorem první imagistické antologie, než vedení skupiny převzala Amy Lowellová.

Nakladatelství fra počátkem léta vydalo sebrané básně T. E. Hulma a zároveň přislíbilo, že na tento záslužný počin záhy naváže antologií imagistické poezie. To se teď stalo. Překladu se zhostili Petr Mikeš (překladatel Hulmovy knihy) a Jitka Herynková, Josef Jařab napsal ke každému básníku krátký medailon a knihu vybavil velice přesným a věcným doslovem – zcela v duchu imagistické poetiky, chtělo by se dodat. Imagistické antologie vycházely často časopisecky, a tak se i na první pohled poměrně skromný rozsah necelých sta stran jeví jako dostatečný – ostatně význam zde zahrnutých básní je nesrovnatelně větší než objem. Imagisté nepsali moc a jako skupina neexistovali ani bůhvíjak dlouho, přesto hluboce ovlivnili modernistickou poetiku. V knize najdeme čtrnáct anglických a amerických básníků: vedle již zmiňovaných T. E. Hulma, Ezry Pounda, H. D., Richarda Aldingtona a Amy Lowellové též D. H. Lawrence, E. Storera, F. S. Flinta, S. Cannella, W. C. Williamse, F. M. Forda, A. Upwarda, J. G. Fletchera a J. Cournose. Mnozí z nich přitom svá největší díla vytvořili mimo kontext imagistické poetiky – to platí především o D. H. Lawrencovi a F. M. Fordovi, kteří se do kánonu literatury zapsali hlavně svými prózami, ale též třeba o samotném Ezru Poundovi, jenž zůstane v literární paměti asi hlavně jako autor monumentálních Cantos (byť i toto dílo nese známky imagistické estetiky).

Mnohé ze zde obsažených básníků literární dějiny doslova pohltily. Byla by ovšem fatální chyba se domnívat, že vydání této antologie je nějaký muzejní počin. Ani náhodou, vedle notoricky známých básní, jakou je Hulmův Západ slunce či Poundova krátká variace na haiku pojmenovaná Na stanici metra, lze v útlé knížce najít mnoho jiných básní, které ani dnes neztratily sílu své výpovědi a zcela jasně dokazují, že imagismus byl mnohem víc než jen hybný moment modernismu – že to byla živá poezie.

Současně s touto antologií vydalo nakladatelství fra knihu poměrně málo známého anglického básníka Richarda Caddela Slova straky (překladu se opět ujal Petr Mikeš), která v jistém smyslu pokračuje v modernistické, možná trochu minimalistické tendenci naznačené imagisty (Richard Caddel: Slova straky. Magpie Words. Přel. Petr Mikeš, fra, Praha, 2002, 141 s.). Ostatně Richard Caddel je mimo jiné editorem nepublikovaných básní Basila Buntinga, jednoho z básníků, kteří bezprostředně navazovali na imagistický odkaz. Imagisté jsou jistě blízcí i Caddelovy, pro něhož však onen ostrý obraz má zřetelně hudební charakter. Všechny básně této dvojjazyčně vydané knihy čtenáře přesvědčují o důrazu, jaký Caddel klade na zvuk slov, rytmus věty a jejich vztah k významu. Caddel neustále zkoumá onu vágní hranici mezi zvukem a významem, snaží se jejich kombinací zachytit jedinečný rytmus okamžiku a čtenáře nikoli jen oslovit, nýbrž přímo pohltit rytmem, učinit jej součástí této skoro magické evokace. Vydání Caddelových básní je po mém soudu průkopnický čin.