Přiznám se váženému čtenářstvu bez mučení, že jsem předchozí opusy Tonyho Parsonse (Man and Boy, One for My Baby) nečetl, a nezpůsobuje mi to žádné duševní trauma. Je to možná škoda, protože můj život by už teď byl prodchnut optimismem a kladným přístupem k sobě samému, protože Parsons se k uvědomělým postojům přiklání s nadšením hodným konsomolce za života velkého Vissarionoviče. Je pozoruhodné, jak málo dnes autorovi stačí k sepsání "nezapomenutelného bestselleru". Jen najít tu správnou polohu, ve které se z harlekýnky stane něco trochu víc - stačí jen mírně rozmazat hranici mezi klaďasy a darebáky a přidat špetku uvolněných mravů.

Jak usuzuji z extatických výkřiků na obálce, Parsons zřejmě napsal úspěšný bestseller o tatínkovi, který se sám úspěšně stará o svého předškolního synka, zatímco maminka je opustila, aby "se našla". Silně mi to připomíná nesmírný úspěch srdceryvného příběhu zplozeného Margaret Drabble(ovou) někdy koncem 60. let, v němž doktorandka (smolící práci o alžbětinské poézii) sama vychovává robě počaté s rozhlasovým moderátorem (jenž o následcích avantýry nic netuší). Moje vrstevnice to tenkrát četly se zatajeným dechem (zejména když miminko muselo na operaci srdce) a s očima zalitýma slzami (když se nad ním skláněl nic netušící otec). Vida, nad čím se jejich dcerám tají dech dnes. Ale tisíckrát ověřená pravda platí: "Když na nic, tak na děti vás určitě dostaneme." (Vás = čtenáře či diváky.)

Harry Silver se v tom plácá přímo ukázkově. Jeho (neustále krásná) žena Gina se s ním rozvedla a nyní vláčí jeho nesmírně roztomilého synka Patrika, "jediného v milionu", za druhým manželem do Ameriky. Harry sám se stihl také oženit se Cyd (nádhernou skvostnou kočkou "s nohama až ke krku"), která vychovává půvabnou malou Peggy z prvního manželství. Ovšem život nejsou jen čtyři bosé nohy v posteli. A když už to se Cyd není zas tak úžasné a ona se navíc snaží emancipovat ve vlastním podnikání a nemá čas s ním spát, začne se Harry rozhlížet kolem. Zrak mu padne na půvabnou japonskou fotografku Kazumi (úžasně chytrou a úžasně šikovnou). Ta má naštěstí víc rozumu než on a tvrdošíjně mu odmítá prozradit značku svého spodního prádla. Do toho všeho Harryho matka podstoupí amputaci prsu, malou Peggy přejede auto (ale naštěstí jí zlomí jenom nožičku)... a Cyd přijde do jiného stavu. Zrovna ve chvíli, kdy se chystala Harryho opustit. Hurráá! Budeme mít děťátko. Vše se končí pocity úžasného, hluboce procítěného a široce reflektovaného štěstí.

Prvotřídní limonáda, krásně nasládlé bublinky! Rozhodně to není čtivo, které by vám nedalo usnout. A ten průzračný jazyk! Na anglický originál stačí dvacet lekcí angličtiny a kapesní slovník, těch pár "čtyřpísmenových" slov už stejně znáte z českých zdí. Dnes lze opravdu napsat čtenářsky (zřejmě) úspěšný 300stránkový román na jedné jediné rovině, bez jakýchkoli spodních i vrchních rezonancí. Jedno dítě, druhé dítě, jedna manželka, druhá manželka, do toho maminka, druhý manžel první ženy, první manžel druhé ženy, a pořád dokola. To poletování z domácnosti do domácnosti začne být záhy únavné, bohužel jen zřídka nám Parsons dopřeje změnu scény. Jediné osvěžení poskytují poměrně řídké vstupy irského komika Eamona Fishe, kterého Harry produkuje v televizi. Eamonovy hlášky jsou prostě k sežrání, jen mám pocit, že už jsem jich většinu četl někde na internetu.

Parsons je prostě takový literární Vivaldi (fandové laskavě prominou) - lehká relaxační hudba příjemně drnká na city, tu allegro, tu andante, sem tam oduševnělý životní postřeh. Ty opravdu nejhlubší myšlénky jsem si pro potěšení ctných čtenářek a čtenářů dovolil přeložit jako malou prémii (záměrně zachovávám jazykovou průzračnost mistrovy prózy):

Harry:
Taky jsem byl závislý na pocitu.
Na vzpomínce na nejbáječnější pocit na světě.
... byl to pocit, který jsem měl, když jsem s nějakou ženskou začínal. Vášeň, sex, romantika, pocit, že žiju, pocit, že mě někdo chce, všechny tyhle věci, všechno sbalené do jediného pomíjivého okamžiku.
Líbilo se mi, co ten pocit se mnou dělá.
A nemohl jsem si pomoct. Chtěl jsem ten pocit znovu.

Harryho kardioložka a Harry:
"Někdy se musíme vzdát věcí, které máme rádi, a naučit se vážit si těch, které potřebujeme."
"Ale co když jsou tytéž. Co když si uvědomíme, že věci, které milujeme, jsou věci, které potřebujeme?"
Moje kardioložka se usmála ... "Pak už nebudete potřebovat mě," řekla.

Harry:
Někdy je nejlepší ignorovat chaos, který číhá hned před našimi dveřmi. Všechny ostatní ženy, které bych mohl milovat, všechny ty ostatní životy, které bych mohl vést, všechny ostatní děti, které čekají, aby se mohly narodit, na to všechno já dnes nemůžu myslet.
Konec konců, jsem přece ženatý muž.

Cyd:
"Kdybys byl svobodný, Harry, stalo by se tohle. Potkal bys nějakou dívku, nějakou milou a mladinkou, a zamiloval by ses. Zbláznil by ses do ní. A skončili byste asi někde tam, kde jsi teď se mnou, kde jsi skončil s Ginou, kde ses ocitl s každou ženou, kterou jsi kdy miloval. Copak to nevidíš, Harry? Jestli máš schopnost někoho milovat, nikdy neexistuje úplná svoboda. Ani nemůže. Vzdáš se jí. Vzdáváš se té svobody. Pro něco, co je lepší."

Harry se Cyd:
Milovali jsme se, jako bychom patřili k ohroženému druhu.