Anton Myrer je českému čtenáři znám především jako autor Posledního kabrioletu, který kdysi vyšel v Odeonu. Knižní klub nedávno vydal román Poslední Yankee z Bostonu, teď na něj navázal Divokým pobřežím, rozsáhlou psychologickou črtou na pozadí dramatu druhé světové války, kterou americký prozaik vydal počátkem šedesátých let.

Paradox upovídanosti
Hned zkraje je třeba říci, že Divoké pobřeží mistrovské dílo není. Knihu tvoří sekvence tří poměrně osudových setkání - v tom prvním se potkají dva hlavní hrdinové, idealistický spisovatel a žurnalista Byron Cantwell a zhýčkaná, psychicky značně nevyrovnaná Sally Marchersonová, po krátkém románku se vezmou, leč téměř vzápětí rozvedou. Druhé dějství zachycuje podobně nevydařený vztah Sally a vojenského pilota jménem Pete, jenž skončí jeho sebevraždou, a konečně v závěru knihu se Sally opět potkává s Byronem, ovšem jen proto, aby se pokusila narušit jeho nový vztah a získat jej zpět pro sebe. To vše je zasazeno do kulis druhé světové války, ale příběh by se mohl odehrávat prakticky kdykoli - dějinné události zde valného významu nemají. A stejně tak si lze představit, že by příběh vydal na novelu - na "román", byť pod tímto označením si dnes skutečně lze představit snad cokoli, zde prostě není dostatek látky. Rozhodně tu není dost substance na knihu zvíci šesti set stran. A paradoxně si lze docela dobře představit, že by tuto novelu napsal i sám Myrer - to podstatné, v tomto případě charakter hysterické, snad i trochu schizofrenní Sally, dokáže přesvědčivě zachytit na velmi malém prostoru, to ostatní je už jen nadbytečné opakování a umělecky prázdné kulisy. Anton Myrer jistě psát uměl, v tomto případě se mu však nedostalo soudného redaktora - myšleno v originále, české vydání je bezvadné. V této podobě je nicméně Divoké pobřeží příliš rozvleklé a v důsledku toho i nudné.

Studie povrchnosti
Nejzajímavější postavou knihy je zcela jednoznačně Sally - snad i proto, že vypravěč stojí zcela jednoznačně na straně jejích partnerů, kteří jsou tak chápaví, tolerantní, dobří atd., takže o nich platí to, co o Miltonově Bohu - ve své dobrotě nikoho nezajímají, čtenáře mnohem víc vzrušuje Lucifer. V Myrerově případě je oním "Luciferem" Sally - rozmazlená krasotinka neschopná vyrovnat se s dospělostí, vstupem do společnosti, sobecká, cynická a citově i myšlenkově značně omezená. Navíc vykazuje příznaky přinejmenším několika psychických poruch - jejich analýza ale asi bude práce pro povolanější. Normálně bychom o ní řekli, že je "cvok" - vzhledem k utrpení, které kolem sebe způsobila, je ovšem toto označení trochu slabé. V přístupu k partnerům se projevuje její citová omezenost, myšlenková (samozřejmě provázaně s citovou) pak vysvítá z jejích cynických názorů na vývoj světa, hlavně nástup fašismu v Evropě a počátek války. A je zajímavé, že po modernistické glorifikaci ne-rozumu nám Myrer ukazuje psychicky narušenou bytost jako osobu značně omezenou a povrchní.
Jenže kromě Sally toho v knize vlastně moc nezbývá. Byron Cantwell je nevýrazná postava, o níž toho moc nevíme, kromě toho, že se nešťastně zamiloval a nutnosti uživit sebe a Sally musel obětovat práci, kterou měl rád, čímž pozbyl i přitažlivosti pro svou ženu. A skoro totéž by šlo říci o Petovi. Takže vlastně dva totožné příběhy, završené třetím, v němž se potvrdí to, co už beztak dávno víme - že je nám Sally z duše protivná. Bohužel po zhruba polovině je protivná i kniha samotná, Sally totiž velikosti Miltonova Lucifera ani zdaleka nedosahuje.