iLiteratura: Kolik rozhovorů už jste v souvislosti s knížkou Autistky poskytla?
Clara Törnvall: Bylo jich opravdu hodně. Většina samozřejmě ve Švédsku, ale práva na knihu se prodala i do dalších zemí, takže možná padesát, ne-li víc. Mluvila jsem o knize v televizi, rádiu, pro různé webové stránky. Taky na přednáškách. Kniha vyvolala opravdu velkou pozornost veřejnosti.

iLiteratura: Čekala jste, že odezva bude taková?
Clara Törnvall: Vůbec ne, jde mi z toho hlava kolem. Když jsem knížku začala psát, bylo to samozřejmě proto, že mě téma osobně zajímá, ale také mi připadalo, že máme ohledně povědomí o autismu rezervy. Ve Švédsku je spousta vynikajících vědců, kteří se jím zabývají, jenže jejich výsledky se nedostanou k široké veřejnosti. Ale rodin, které se s takovou diagnózou musejí naučit žít, je spousta. Na druhou stranu se jedná o vcelku úzce vymezené téma, protože píšu za prvé o ženách a za druhé o ženách, které jsou na autistickém spektru. Jinými slovy je to výseč z výseče. Takže tak velkou odezvu jsem si nepředstavovala, ale zřejmě pro to nazrál čas. Trefili jsme se do období, kdy lidé začali mít zájem se o tématu něco dozvědět.

iLiteratura: Jedna ze součástí vaší diagnózy, o které v knize píšete, je přecitlivělost na smyslové podněty. Jak si usnadňujete život ve chvílích, kdy jste na cestách, pořádáte besedy se čtenáři a máte nabitý program?
Clara Törnvall: Neustále se snažím hledat si chvilky na oddech. Třeba si alespoň na chviličku lehnout, nenakládat si příliš, protože by se mi to později vymstilo.  S tím se musím vypořádávat soustavně – jak hospodárně nakládat s energií. Zároveň musím říct, že tady u vás je o mě už od příjezdu úžasně postaráno. Všude mě vyzvednou, pak mě zavedou tam, kde mám být… Dokonce mi sepsali program přehledně do rozvrhu, což je pro autistu hotový splněný sen.

Když chce být kluk sám a dělat si svoje, necháváme ho být

iLiteratura: Zajímalo by mě, jestli v pohledu neurotypiků na vaši diagnózu spatřujete něco, co ve vás vyvolává frustraci?
Clara Törnvall: Určitě. Velmi nepříjemné je, když vám okolí nevěří a nebere vás vážně. Což samozřejmě souvisí s tím, že se člověk maskuje a intelektuálně se naučí, jak se v různých situacích chovat. Problém v případě tzv. vysokofunkčních autistů je, že jejich silné stránky zastíní ty slabé. Takže já často slýchám, že nepůsobím jako autistka, protože přece všechno zvládám. Jenže nikdo už pak nevidí to vyčerpání, když přijdu domů a zhroutím se do postele.

iLiteratura: Jaký je to pocit slýchat takové poznámky?
Clara Törnvall: Je to frustrující. Okolí si totiž často myslí, že mi tím skládá poklonu, ale tak to není. Já se přece nestydím za to, že jsem autista, takže se mi nelíbí, že se lidé, abych tak řekla, stydí místo mě. Vidím na nich, že být autista jim připadá trochu horší než být neurotypik, proto mě tolik ujišťují, že tak nevypadám. Je mi jasné, že to většinou myslí dobře, ale je to ponižující.

iLiteratura: Jedna z kapitol knížky se jmenuje „Neviditelné“, můžete tento pojem v souvislosti s autismem trochu rozvést?
Clara Törnvall: Neviditelná je autistická žena – a dlouho byla. Měnit se to začalo až v poslední době. Jde o to, že autistka nezapadá do stereotypního obrazu o tom, jak „správný“ autista vypadá – například co se týče zvláštních zálib a podobně. Zároveň dívky mnohem více cvičíme v tom, jak se přetvařovat. Souvisí to s očekáváními, která na ně klade společnost. Od dívky se čeká, že jí vztahy půjdou, že bude mít spoustu přátel, zato když chce kluk být sám v pokoji a dělat si svoje, necháváme ho být. Na chlapce v tomto ohledu neklademe stejné nároky. Takže dívky se naučí autismus lépe skrývat – začnou být neviditelné.

iLiteratura: Myslím, že dneska už se obecně ví, že autisté mívají sklon vykládat si věci doslova. Platí to i o vás? A ovlivňuje to nějakým způsobem vaše psaní?
Clara Törnvall: To je moc zajímavá otázka. Myslím, že ano. Já se určitě vyjadřuji bez podtextu, ten se musím učit. Při psaní si všímám, že nic nezůstává mezi řádky, prostě píšu jen to, co chci říct, nic víc, nic míň. Zároveň ale roky pracuju jako novinářka, takže jsem se naučila, jak psát, aby to pro čtenáře bylo zajímavé. To znamená, že do textu nevpustím každou autistickou asociaci, která mi přijde na mysl, aby to nepůsobilo zvláštně. Koneckonců píšu proto, aby mě lidé četli. Chci se vyjadřovat zřetelně, vstřícně, pedagogicky, kniha má odsýpat, občas být i zábavná. Ale všimla jsem si, že mám tendenci psát krátké úderné věty, které jdou přímo k věci, a to asi souvisí s tím, že jsem autistka.

iLiteratura: To je moc zajímavé. Během překladu jsem si totiž všimla, že při čtení občas postrádám spojovací výrazy. Až jsem chvílemi přemýšlela, jestli jsem něco nepřehlédla, protože střihy mezi odstavci připadaly mému neurotypickému mozku nepřirozeně prudké.
Clara Törnvall: Myslím, že máte pravdu. Určitě strukturujeme každý jinak. Já píšu asociativně a přeskakuju z jedné asociace na druhou. Nemám to sice nijak podložené, ale připadá mi, že autističtí autoři často bývají básníci, kteří píšou velice fragmentárně, zatímco spisovatelů na spektru, kteří by psali velké, epické romány tolik není. Odpovídá to vnitřnímu nastavení, přímočarost rovná se kratší formát.

Rozhodně nemám problém s tím, že bych v textu musela škrtat, spíš naopak, vždycky se mi zdá, že už jsem řekla všechno, ale nakladatel pak namítne, že je potřeba text trochu dozdobit, vyplnit. Občas mívám problém i s tím, v jakém pořadí věty poskládat. S tím mi pomáhá redaktor. Pro mě je totiž každá věta uzavřená, samostatná jednotka. Vzpomínám si na jednu recenzi, která vyzněla vcelku pozitivně, ale onen kritik zmiňoval, že krkolomně přeskakuju z jednoho tématu na druhé. Tak jsem se zamyslela, jestli to dělám, a došla jsem k tomu, že možná ano, ale nevědomě.

Náš způsob fungování – ať už autistů, či neurotypiků – se odráží v tom, jak vnímáme okolí. Tím pádem není divu, že je to vidět i v jazyce.

Autisté někdy provokují ostatní bezděčně

iLiteratura: Určitě máte na svou knihu spoustu ohlasů. Vzpomenete si na nějakou zajímavou zpětnou vazbu, kterou vám poskytli čtenáři?
Clara Törnvall: Na besedy občas chodívají osamělé starší dámy, kterým nezřídka bývá i přes osmdesát. Psala mi jedna paní, jejíž maminka se v knize ke své radosti poznala. Její dcera mi poslala audiozáznam, na kterém babička hrdě oznamuje vnoučatům, že je autistka. Rodina jí to nejdřív samozřejmě nevěřila, ale ona si stála na svém a tvrdila jim, že je to pravda, protože se to dočetla v mé knížce. To mě nesmírně dojalo. Obzvlášť reakce starších lidí mě hodně zasahují.

iLiteratura: Dozvěděla jste se sama o sobě něco nového od doby, co jste si vyslechla diagnózu?
Clara Törnvall: Rozhodně. Je toho spousta, ale taky s mnoha věcmi bojuju. Když se dozvíte diagnózu, rychle nastoupí pocit odhodlání, že teď konečně budete víc sama sebou, odložíte masku, kterou tak dlouho nosíte, jenže pak přijdete na to, že je to poměrně obtížné. Já samozřejmě toužím projevovat se autenticky, ale ne vždycky se mi to daří. Lze se na to dívat tak, že člověk žije dva životy. Jako osobnost jsem se nezměnila, ale mám za poslední dobu tolik nových postřehů. Nastoupila nová životní etapa, kdy se budu snažit být sama sebou.

iLiteratura: Jinými slovy život před diagnózou a po ní?
Clara Törnvall: Přesně tak. Myslím si ale, že tohle platí pro všechny, kdo přijdou do středního věku: že se člověk začne zase trochu víc podobat dítěti. Už to není jako v pubertě, kdy jste se snažili být někým jiným, ale vracíte se víc k tomu, co jste opravdu vy.

iLiteratura: Můžou neurotypici něco udělat pro to, aby autistům lépe rozuměli a naopak?
Clara Törnvall: Určitě a souvisí to s doslovností a chybějícím podtextem. Neurotypici by měli myslet na to, že my opravdu s podtextem nemluvíme. My jsme přímočaří, jenže jako neurotypik má člověk tendenci tam nějaký podtext vnímat, i když tam není – pak si kolikrát zprávu vyloží hůř, než je myšlena. Takže jako neurotypik bych se možná snažila naučit nebrat si všechno tak osobně. Autisté někdy provokují ostatní zcela bezděčně.

A autista se může učit nebrat všechno tolik doslovně. Lidé totiž nemusejí vždycky mluvit pravdu, někdy i z ohleduplnosti. Autistu je samozřejmě snadné obelstít, protože opravdu hodně spoléhá na slova.

iLiteratura: Chystáte nějakou novou knihu?
Clara Törnvall: Napsala jsem knihu pro dospívající, která se na téma dívá z obrácené perspektivy. Jmenuje se Vanliga människor. Autistens guide till galaxen (Normální lidé. Autistův průvodce po galaxii). Je to průvodce a týká se toho, jak neurotypikům porozumět a jak s nimi lépe vycházet. Nechybí v něm humor, který je někdy vyvoláván, když se na věci podíváte z jiného hlediska.