Už více než čtvrtstoletí se v Alžíru na podzim koná mezinárodní knižní veletrh SILA (Salon international du livre d’Alger), který patří mezi největší literární události celého afrického kontinentu – v roce 2023 jím prošly více než tři miliony návštěvníků a alžírská oficiální místa jsou na něj náležitě pyšná. Pravidelně se na něm díky českému velvyslanectví v Alžírsku prezentuje také česká literatura – loni přijel Štěpán Kučera a představil tu svou knihu Alžírské arabesky vzniklou během měsíční literární rezidence v alžírském hlavním městě, ale také román Největší lekce dona Quijota odehrávající se právě v Alžírsku. Letos se Češi celkem předvídatelně soustředili na Franze Kafku.

Jenže procházíte-li ulicemi alžírských měst, kdovíjaký zájem o literaturu nevidíte. Podle webového deníku Alger Focus je v největší africké zemi se 47 miliony obyvatel všeho všudy 40 knihkupectví, přičemž za knihkupectví se považují takové prodejní prostory, které mají alespoň 70 % zisku z prodeje knih. Na většinu z nich narazíte v metropoli, jedno dvě potkáte také ve větších městech na severu země. Krom toho se knihy samozřejmě dají objevit i v jiných krámcích – v papírnictvích, kioscích s tabákovými výrobky, sem tam i přímo na ulici rozprostřené na prostěradlech, kde najdete především starší, ohmatané a očtené kousky za pár dinárů. Že do papírnictví pro knihy chodí málokdo, poznáte celkem jednoduše z vrstvy prachu na horních výtiscích.

Protože skutečných knihkupectví je v bývalé francouzské kolonii jako šafránu, o to víc si užíváte jejich atmosféru. Prošla jsem v Alžíru a v Constantine skoro všechna, nejvíc mě ale okouzlilo to s názvem Arbre à dires – Strom, který mluví. Nachází se v elegantní, skrz naskrz evropsky působící rezidenční čtvrti Hydra, kam se nedostanete jinak než taxíkem, protože veřejnou dopravou by se asi zdejší obyvatelé nikam nepřesouvali. Ale dá se také dojít od poslední stanice autobusu pěšky – svižnou chůzí to netrvá ani dvacet minut. Dvoupatrová budova s působivými kovovými ornamenty na fasádě upoutá už zvenku – mezi americkým fast foodem, noblesní francouzskou cukrárnou a obchodem se značkovým oblečením ji nepřehlédnete. Uvnitř jako by se zastavil čas – prosklené dveře vás přenesou do jiného světa. Ticho a volný prostor jsou v Alžíru vzácné a jistě není náhodou, že se pojí s pocitem určitého luxusu. Mladá žena za prodejním pultem ochotně odpovídá na moje zvědavé dotazy, i to je neobvyklé. Většinou jsou zaměstnanci knihkupectví nedůvěřiví, někteří mi ani nerozumějí, protože francouzština už je pro ně dávno passé a v duchu globalizace se raději uchylují k lámané angličtině.

V Arbre à dires prodávají knihy v různých jazycích, francouzština a arabština jsou zastoupeny vcelku rovnoměrně. Alžírská literatura má své vlastní regály, celé jedno patro je věnované literatuře pro děti a mladé čtenáře. Na policích najdete knihy dovezené z Francie, ale hlavně produkci místních nakladatelství. Rovnají se kvalitou, nikoli cenou – zatímco alžírské vydání aktuálního trháku Le désastre de la maison des notables (Zkáza v domě hodnostářů) tuniské autorky Amiry Ghenim vás přijde na 1500 dinárů, za tutéž knihu v produkci francouzského nakladatele Philippa Reye zaplatíte nejméně čtyřnásobek. Podle paní knihkupkyně se lidé čím dál více zajímají i o literaturu v tamazigh, zvlášť od té doby, co se v roce 2015 tento jazyk stal vedle arabštiny druhým oficiálním jazykem Alžírska a ve školách představuje alternativu ke spisovné arabštině. Autoři i čtenáři sice preferují zápis latinkou před oficiální abecedou, ale to místním nebrání v hrdosti na kulturní diverzitu. Možná tím bychom se mohli od Alžířanů inspirovat – mnohost je občerstvující a stojí za to o ni pečovat. Mimochodem, v krabici s antikvárními kousky jsem našla dvojjazyčné vydání románu F. S. Fitzgeralda. Anglicko-české.

A ještě jednou skutečností mě Arbre à dires oslovil. Letos si Alžířané připomínají 70. výročí začátku války za nezávislost. Vizuálním paměťovým stopám neuniknete, v občansky neklidných časech všudypřítomná nacionální pompa zřejmě slouží k posílení národní soudržnosti. Ulicemi vlají prapory, celé město v noci září zeleno-červeno-bíle, bulváry zdobí nadživotní portréty mučedníků zabitých v osvobozeneckém boji. Tady, v knihkupectví, na vás z galerie shlížejí portréty alžírských klasiků i současných autorů od Mohammeda Diba přes Maïssu Bey po Chawkiho Amariho – všechny je vydává nakladatelství Barzakh, které také s knihkupectvím úzce spolupracuje. Pultům a výlohám ostatních knihkupectví vévodí tituly věnované právě válce za nezávislost, jako by všechna ostatní, byť nadmíru aktuální témata, ustoupila ze scény – ženská práva, migrace, chudoba, korupce státní moci, vše je odsunuto stranou. V tom „mém“ knihkupectví je však na prvním pultě hned u dveří číslo časopisu věnované situaci v Gaze a kniha Souad Labizze Enjamber la flaque où se reflète l’enfer (Překročit louži zrcadlící peklo), v níž po desetiletích promluvila o znásilnění, jehož byla jako dítě obětí.