Spisovatel a filmový režisér Zeno Dostál (1934–1996) se románem Soukromá trestní obžaloba vrátil ke vzpomínkám na dětství prožité v nelehkých časech druhé světové války. Román napsal již na přelomu osmdesátých a devadesátých let, z původně zamýšleného vydání v nakladatelství Albatros však kvůli turbulentním společenským změnám oné doby nakonec sešlo a román zůstal zachován ve strojopisu v autorově pozůstalosti. Nakonec si cestu ke čtenářům našel až v loňském roce díky manželům Tomášovým a jejich nakladatelství Akropolis.

Hned úvodní scéna jako by předznamenávala styl celého románu. Bez předchozího varování je čtenář vržen do jakéhosi až snového reje pohádkových bytostí a teprve postupně zjišťuje, že se s hlavní postavou, chlapcem jménem Jakub Dvořák, ocitl na nácviku vystoupení na dětský karneval. Z důvodů, které protagonista – a zpočátku ani čtenář – nechápe, je ale Jakubovi náhle řečeno, že se karnevalu účastnit nesmí. Zatímco čtenář s Jakubem sdílí jeho pochopitelné zklamání, vychází najevo, že nás děj knihy zavádí do městečka Konice na samé hranici mezi Protektorátem a Říší v období těsně před Vánoci roku 1941 a že zákaz účasti na karnevalu není prvním ústrkem, který Jakub jakožto syn českého otce a židovské matky v životě zažil.

Výchozí situace tedy zcela jednoznačně odkazuje k Dostálovu vlastnímu životu, o čemž svědčí například to, že Jakubovi rodiče mají stejná jména jako skuteční rodiče autora nebo že Jakubův tatínek je stejně jako skutečný Dostálův otec advokátem. Zároveň se román ale v řadě ohledů od skutečného Dostálova života odlišuje (Jakub je jedináček, zatímco Dostál měl staršího bratra, o Jakuba se posléze stará jedna teta, zatímco skutečný Dostál našel azyl u dvou otcových sester, a i některé rozdíly mezi prvním a druhým dílem, zmíněné v nakladatelské ediční poznámce, představují celkem silnou indicii, že autor některé skutečné vzpomínky v románu pozměnil) a nelze jej tedy vnímat jako ryzí autobiografii.

Kvůli svému částečně židovskému původu se Jakub stává mezi spolužáky outsiderem, jedinými kamarády mu jsou bratři-dvojčata, jejichž otec byl zatčen pro své komunistické aktivity. Vedle obvyklých zábav vesnických kluků má Jakub dosti neobvyklého koníčka: inspirován vzorem svého otce píše žaloby na ty, kdo se v jeho očích dopouštějí nepravostí. Zpočátku se jedná o případy typicky dětsky naivní, například žaloba na souseda, který utopil nechtěná koťata, posléze však Jakub bezděčně zaznamenává sílící vylučování Židů z veřejného života. Své žaloby pečlivě skrývá i před rodiči (proti nimž ostatně některé směřují), což jej přivede do nejedné svízelné situace.

Sílící perzekuci Židů Jakub pozoruje na prarodičích z matčiny strany, kteří jsou nuceni nejen zavřít svůj malý koloniál, ale také se v podstatě uzavřít doma, neboť je jim různými výnosy postupně zakázán vstup do většiny místních podniků i samotná chůze po chodníku. Zejména dědeček Benedikt se snaží nedat na sobě nic znát a udržet si optimistický náhled na život, na čemž z Jakubova pohledu mnoho nezmění ani předvolání do transportu pro dědečka i babičku; čtenář ovšem tuší, že se v podstatě jedná o rozsudek smrti. Ačkoliv scénu samotného nástupu do transportu autor neokořenil srdceryvným loučením a celkově vzato zde emocemi šetřil, jedná se v literatuře týkající se holocaustu o jednu z nejpůsobivějších scén na toto téma.

Druhý díl románu představuje skok v čase o více než dva roky, čtenář je opět přenesen doprostřed dění a teprve zpětně zjišťuje, kdy a kde se s Jakubem ocitl. Posléze vyjde najevo, že i Jakubova maminka dostala předvolání do transportu, a protože tatínek Mojmír byl z nepříliš jasného důvodu zatčen již před několika měsíci, musí se Jakub přestěhovat k tatínkově sestře. Do poměrů malé vesnice, kde teta žije, však pro něj není zcela snadné zapadnout a navíc je v zájmu vlastního bezpečí nucen se aktivně zapojit do náboženského života, aby se chránil před podezřením, že jeho křest byl jen formalitou, která ho měla uchránit před osudem židovských předků. Základní dogmata katolické víry pro něj, chlapce dosud vychovávaného bez víry, avšak zblízka pozorujícího židovské rituály provozované babičkou a dědečkem, představují těžko pochopitelné skutečnosti, a jeho dětský pohled, jímž si snaží vše zasadit do smysluplného rámce, čtenáře nejednou pobaví. Zlomovým momentem se stává okamžik, kdy Jakub netuše nic zlého v lese přistihne mladou účetní z místní mlékárny, jak se v tůni koupe nahá. Motiv nahého ženského těla, zejména partií odlišných od těla mužského, se Jakubovi v představách opakovaně vrací a z pohledu dospělého čtenáře je opět místy celkem komické pozorovat, jak se Jakub snaží s touto nečekanou zkušeností vypořádat.

Představy, sny a fantazie tvoří významnou součást románu, velká část kapitol je zakončena dlouhou snovou asociací, v níž se prolínají Jakubovy zážitky, obavy i touhy v surreálném až fantasmagorickém sledu. Jakubova živá fantazie ale pracuje i ve dne a poměrně často se dá jen těžko odlišit, co se skutečně děje a co je jen výplodem Jakubovy fantazie. Tuto atmosféru celé knihy dobře podtrhují i ilustrace Borise Jirků, které mají do zachycení reality daleko, ale kombinací výrazných barev a různě deformovaných tvarů lidských těl názorně dokreslují, co se Jakubovi honí hlavou. Snad jen škoda, že někdy během těchto „blouznících“ scén děj poskočí zásadně kupředu – zatímco se čtenář snaží neztratit v dalším sledu Jakubových divoce se střídajících představ, dojde k osvobození vsi Rudou armádou.

Specifikem Dostálova románu je i kontrast mezi vírou v spravedlnost zajištěnou státními institucemi, kterou reprezentuje Jakubův otec i samotný Jakub, a rychlou spravedlností vzatou do vlastních rukou, jež postihne jak některé místní kolaboranty, tak zajaté vlasovce a která se příliš neliší od svévole, s jakou vůči místním postupují samotní Němci, zejména v posledních týdnech války.

Silným aspektem románu je i motiv nepřítomnosti a nevědomosti. U mnoha románů (nejen na téma holocaustu) je obvyklé střídání perspektiv, kdy postavy sice nevědí, co se děje s jejich blízkými, ale čtenář může osudy většiny postav přesto sledovat. Dostál však celý narativ podává pouze z pohledu Jakuba, byť er-formou, a čtenář tak hlouběji prožívá pocit zoufalé nevědomosti, kterou Jakub a jeho rodiče po nástupu prarodičů do transportu a posléze osamocený Jakub u tety prožívají.

Snad jedinou výtkou, kterou je možné z pohledu dnešního čtenáře vůči knize vznést, zejména s ohledem na to, že knihu původně plánovalo vydat na dětskou literaturu zaměřené nakladatelství Albatros a lze ji tedy chápat jako text cílící i na (starší) dětské čtenáře, je přítomnost mnoha regionálních výrazů ve vypravěčském pásmu. Ta sice podtrhuje provázanost vypravěče s Jakubem a jeho myšlenkami, zejména pro čtenáře v Čechách se ovšem může jednat o výrazy na hranici srozumitelnosti, nutící je přemýšlet, co se vlastně v popisované scéně děje (štěrchat, bzunět, škvrkat, ciknout, žbrndat, vzít buzara…).

Ačkoliv románů na téma holocaustu vychází každoročně velké množství, Soukromá trestní obžaloba by mezi nimi neměla zapadnout. Její hlavní devízou není strhující děj, nýbrž plíživý nástup zla a hrůzy, doléhající na odlehlou periferii vždy s určitým zpožděním a nabourávající tamní ustálené pořádky, to vše sledované z pohledu dítěte, které se snaží si prožívané věci vysvětlit v hranicích svých znalostí.