„Tato kniha nemá za cíl přinést alternativní historický výklad. Vznikla jako reakce na probíhající genocidní válku proti Gaze, jako součást kulturní intifády proti snaze vymazat palestinský příběh,“ zní snad až přehnaně silná a emotivní slova na úvod sborníku (s. 10), jehož ústředním posláním je boj proti dehumanizaci Palestinců, zejména v reakci na 7. říjen 2023. Paletu emotivních osobních příběhů spolu s analytickými sondami do podstaty izraelsko-palestinského konfliktu máme nyní k dispozici v útlé, avšak velmi působivé knize, která má sílu otřást názorem většinové společnosti.

Sborník zastřešuje editorka Tereza Langrová, jež se po úspěšném absolvování Mezinárodních teritoriálních studií na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy vydala do Berlína, kde nyní během toho, co se zde „vede boj za svobodu slova o situaci v Palestině a Izraeli“ (s. 13), píše diplomovou práci na téma izraelského obchodu se zbraněmi a sledovacími technologiemi. Palestinu sama navštívila v rámci programu EAPPI (Ecumenical Accompaniment Programme in Palestine and Israel) pod hlavičkou Světové rady církví. Na téma globálních i lokálních konfliktů píše rovněž příspěvky pro zpravodajský portál Voxpot.

Postoj české společnosti k Palestincům je v knize nahlížen ze dvou hlavních perspektiv. První z nich tvoří autentická vyprávění Palestinců a Čechů s palestinskými kořeny, kteří svůj příběh zpravidla dělí na tři hlavní části – minulost, současnost a budoucnost. Začínají vzpomínkami rodičů či prarodičů na život v Palestině i vyhnání z jejich domoviny, popisují komplikovanou integraci do nového prostředí plného předsudků a plynule se dostávají k reakcím Izraele na říjnový útok Hamásu, devastujícím důsledkům pro palestinské civilisty a eskalaci napětí ve společnosti. Kam až může zajít masově vštěpovaný dojem kolektivní viny? Co by vzkázali podporovatelům izraelského násilí na svých krajanech? A jak vnímají českou politickou scénu? Individuální představy o budoucnosti svobodné Palestiny jsou pak jakýmsi terapeutickým zasněním, jež ale zároveň napomáhá k porozumění tomu, jak situaci vnímají její (ne)přímí účastníci.

Druhá část knihy obsahuje podněty k přemýšlení nad tím, v čem je česko-izraelské přátelství unikátní a proč bývá Česká republika označována za „ostrov izraelské podpory“. Nahlédneme rovněž do legislativního pozadí izraelských operací vůči Palestině, a to prizmatem dvou soudních procesů – jednoho na půdě Městského soudu v Praze, druhého rovnou u Mezinárodního soudního dvora v Haagu, kam Jihoafrická republika podala žalobu, „jejímž cílem je prokázat, že vojenská operace Izraele s extrémně vysokým počtem civilních obětí je záměrně vedena tak, aby právě civilní oběti byly co nejvyšší, že jde o formu kolektivního trestu pro všechny obyvatele Pásma Gazy“ (s. 180). Text s výstižným titulkem Masakr v Gaze a spor pamětí zase hovoří o násilí pod záminkou zabránění holocaustu, jenž měl za následek redefinici fenoménu genocidy a etnické čistky na základě zkušeností z druhé světové války. „Tato dešifrovací mřížka přisuzuje Palestincům roli nacistických Němců provádějících holocaust a Izraelcům roli Spojenců zabíjejících ze vzduchu desetitisíce německých žen a dětí v obytných čtvrtích Drážďan či Hamburku.“ (s. 208)

Závěrem sborníku však zaznívá naděje, že „jiné vzpomínání je možné“ (s. 223). Tento krok není v kontextu proizraelského pohledu většiny masmédií jednoduchý a kromě vůle poznat druhou stranu mince bude vyžadovat množství dalších informací, které situaci podávají v souvislostech, nutí čtenáře chápat kontext a hledat balanc mezi souhrnným pohledem a svědectvím jednotlivců. Kniha Jestli mám zemřít, ať je to příběh má ve své stávající podobě šanci tuto změnu myšlení nastartovat. Pro její rozvoj a udržení by však bylo nutné předkládané informace důsledněji zdrojově podepřít a vysvětlit metodologii jejich sběru i vyhodnocování. V případném pokračování si větší pozornost zaslouží rovněž tvůrci textů, jejichž krátké představení sborníku chybí.