V roce 1992 získal komiks poprvé v dějinách Pulitzerovu cenu. Art Spiegelman ji obdržel za Maus (česky Torst, 1997), metaforicky ztvárněné vzpomínky svého otce, polského žida, na holocaust. A komiks přestal být považován za méněcennou, infantilní formu literatury. Ve Spiegelmanově vážném duchu pokračuje i jeho krajan Joe Sacco a ve svých komiksových reportážích přináší jiný, hutnější a osobnější pohled na obyvatele oblastí sužovaných válečnými konflikty.

Joe Sacco se narodil v roce 1960 na Maltě. Dětství a dospívání prožil v Austrálii a Spojených státech, kde vystudoval žurnalistiku. Záhy se vzdal snah uplatnit se jako novinář, neboť nedokázal najít práci, kde by mohl psát „dostatečně ostré a zajímavé články, které by mohly něco skutečně změnit“. Vrátil se na rodnou Maltu, kde se nějakou dobu živil psaním turistických průvodců a nakreslil a maltsky napsal svůj první komiks Skutečná láska. Po návratu do Spojených států v roce 1985 spolupracoval s několika komiksovými časopisy, dál kreslil autorské komiksy a nakonec se přeci jen vrátil k žurnalistice. Ne však jako klasický novinář, ale jako reportér-kreslíř.

Na přelomu let 1991 a 1992 strávil dva měsíce na Západním břehu a v pásmu Gazy, kde se pohyboval mezi obyčejnými Palestinci. Zjišťoval, jaké to je, žít v zemi, kde se na šesti tisících kilometrů čtverečných tísní přes čtyři miliony lidí. Palestina vyšla nejprve v roce 1993 v devíti sešitech. Posléze byla vydána v jednom svazku, k němuž napsal předmluvu komparatista a literární a postkoloniální teoretik Edward Said (Sa’íd), autor přelomového Orientalismu. Původní rozdělení na devět samostatných částí je však stále znát a je zřejmě jedinou slabinou knihy: v druhé polovině se začínají témata opakovat, objeví se dokonce dvakrát i tentýž příběh, byť převyprávěný a nakreslený trochu jinak. Přesto Palestina přináší jeden z nejautentičtějších pohledů na život pod pokličkou okupovaných palestinských území.

Se štiplavou (sebe)ironií se Sacco vydává na pouť z egyptského hlavního města přes Sinaj a Jeruzalém do uprchlických táborů v Nábulusu, hnaný novinářským hladem po senzacích, k němuž se s nadhledem přiznává. Právě onen nadhled a jemný humor pomáhá čtenáři strávit jinak velmi těžké sousto výslechů, mučení, zážitků z vězení, zpráv o mrtvých dětech, sourozencích, příbuzných a přátelích. Z úžasných dynamických ilustrací zároveň na čtenáře, který někdy arabský svět navštívil, pomrkávají jemné detaily – ať už je to muž nabízející mléko v igelitovém sáčku nebo dotaz, zda je Sacco Japonec. Úsměvné situace střídají mrazivá fakta, kdy se rozum zdráhá uvěřit, že se něco takového skutečně děje, ačkoliv jej událostmi již desetiletí pravidelně krmí média i literatura. Saccův komiks představuje další dílek skládanky, která vytváří komplexnější a ucelenější obraz konfliktní oblasti.

Palestina ale nepředvádí obraz utlačovaných „hodných“ Palestinců na jedné straně a uzurpátorských „zlých“ Izraelců na straně druhé. Autor nesoudí, pouze zachycuje příběhy a události, jichž byl svědkem, a předává je světu. Z nich je zřejmé, že „hodní“ a „zlí“ jsou na obou stranách a nic, snad vyjma ilustrací, není černobílé. Rozhovory a vyprávění střídají krátké faktografické pasáže, jako je ta, v níž je citována někdejší izraelská premiérka Golda Meirová: „Není to tak, že by tu byl nějaký palestinský lid, který se bral jako palestinský lid, který jsme po svém příchodu vyhnali a kterému jsme vzali zemi. Oni neexistovali!“ Jenže oni existovali a pořád existují a tady jsou, oponuje Sacco (s. 42).

Nad textem se přes veškerý humor nepřestává vznášet tíživý oblak bezvýchodnosti, ať už se jedná o bezdůvodně vykácené olivové háje nebo zbourané domy. Palestina se odehrává během první intifády. O deset let později, za druhé intifády, se Joe Sacco do Gazy vrátil a výsledkem byl nový komiks Gaza – Poznámky pod čarou dějin (2009). Zdůrazňuje, že se za těch deset let nic nezměnilo, situace zůstává bolestně tatáž.

Gaza – Poznámky pod čarou dějin na rozdíl od Palestiny vypráví jen jeden příběh. Příběh masového zabíjení civilistů v Chánu Júnis a v Rafahu v roce 1956. Jedná se pravděpodobně o největší masakr Palestinců na palestinské půdě, jemuž padlo za oběť téměř 400 lidí a jenž se stal právě onou poznámkou pod čarou dějin a upadl v zapomnění. Sacco se vrátil do Palestiny a mezi listopadem 2002 a březnem 2003 zpovídal očité svědky událostí. Sám autor v úvodu podotýká, že je samozřejmě ošidné snažit se zachytit vzpomínky na události, které se odehrály před padesáti lety. A tuto ošidnost ve svém díle také zachycuje – setkává se s pamětníky, posedí s nimi, vypije obligátní sklenici přeslazeného čaje, naslouchá vyprávění a přináší čtenáři několikerý pohled na stejné události. Je jen na něm, jaký závěr si nakonec sám udělá. Zároveň ale nevynechává obrazy ze současnosti – zbořené domy poblíž hranice, jejichž majitelé dostanou jen hodinu, dvě na vyklizení, nebo kluky házející kamení a molotovy na izraelské vojáky.

Delší, ucelenější Gaza, doplněná o faktografické přílohy (dokumenty a prameny z roku 1956 a záznamy o bourání domů), se od reportážní Palestiny liší. Jejím cílem je připomenout , co se v Palestině v roce 1956 odehrálo, nejen načrtnout každodenní realitu přelidněných uprchlických táborů, kde platil dlouhé roky od osmi večer zákaz vycházení a 750 000 Palestinců bylo nuceno trávit večery hovory s rodinou a přáteli doma. Její styl je však stejně strhující. Saccův záměr se zdařil, na Chán Júnis a Rafah jen tak nezapomenete. Samotný Art Spiegelman považuje Sacca za průkopníka komiksové žurnalistiky a dodává: „Ve světě, kde Photoshop udělal z fotografie lháře, je možné, aby se vrátila ke své původní funkci – té reportážní.“