Události 20. století několikrát překreslily politickou i etnografickou mapu východní Evropy a zanechaly za sebou mnoho bolesti, pocitů křivdy, ztrát na životech i škod na majetku. Ještě více než jinde v Evropě (snad s výjimkou Balkánu) zde platí ono pověstné „nic není černobílé“ a výklad událostí i hodnocení konkrétních osob se často zásadně liší v závislosti na tom, z jakého etnika hodnotitel pochází. I v češtině jsou pak dostupné tituly, jejichž autoři se nějakým způsobem snaží zjistit více o životě svých předků, kteří z této části Evropy pocházeli a obvykle se o svých životních zkušenostech s potomky bavit nechtěli. Do této kategorie spadá i kniha historika Bernarda Wassersteina (nar. 1948) Městečko na kraji dějin, kterou letos vydalo nakladatelství Jota v překladu Petry Andělové.

Město jako srdeční záležitost

Britský historik se dějinami Židů zabývá dlouhodobě a ve svých pracích se zaměřuje jak na celoevropskou perspektivu, tak na židovské komunity v konkrétních zemích či na životy konkrétních jedinců. Z jeho odborné profilace poněkud vybočuje kniha s názvem Secret War in Shanghai, v níž zmapoval činnost tajných služeb a dalších skrytě působících organizací v tomto významném přístavním městě během druhé světové války. Sondou do minulosti vlastní rodiny a města, kde se jeho dědeček narodil, se autor představuje českým čtenářům poprvé.

Zmíněné město v souvislosti se zmíněnými přesuny hranic několikrát změnilo název, autor se nicméně většinou přidržuje polského názvu Krakowiec, v souvislosti s historickým vývojem ale občas použije i variantu Krakowitz nebo z azbuky převedenou variantu Krakovec. Jak přitom autor zmiňuje v úvodní kapitole, dějiny města pro něj dlouhodobě představují srdeční záležitost, a dokonce si vytvořil historickou databázi jeho obyvatel, která v době vydání originálu v polovině roku 2022 čítala na 16 tisíc položek (počet obyvatel města se přitom obvykle pohyboval kolem dvou tisíc).

Jak se pozná polská identita?

V první kapitole autor vtáhne čtenáře do „děje“ poměrně razantním způsobem, když bez obalu popisuje, jak byli jeho dědeček a otec s mnoha dalšími Židy na podzim 1938 nečekaně vypovězeni z Německa. Jednalo se o jeden z kroků, s jejichž pomocí se nacistické úřady snažily počet Židů v zemi snížit – zatím ještě bez organizované fyzické likvidace, cílem bylo Židy přimět k odchodu. U poměrně početné skupiny obyvatel, k níž patřil i Bernhard Wasserstein, kterého autor pro lepší odlišení označuje domáckou formou Berl, a jeho syn Abraham, zvaný v rodině Addi, úřady využily toho, že se formálně jednalo o polské občany. Jejich polská identita přitom byla velmi diskutabilní, Addi polsky vůbec neuměl a Berl ovládal jen několik slov. Protože však kraj, z něhož pocházeli, připadl po rozpadu habsburské monarchie Polsku, stali se polskými občany, ačkoliv v té době už Berl dávno žil jinde. Polská vláda však těmto svým spoluobčanům odmítla umožnit vstup do země s poukazem na to, že podíl Židů na celkové populaci už je tak příliš vysoký (text přitom obsahuje číselné údaje, z nichž lze prostou trojčlenkou vyvodit, že meziválečné Polsko údajně mělo mít zhruba 100 milionů obyvatel, což bohužel není jediný případ, kdy měl korektor českého vydání zasáhnout).

Český čtenář nebude překvapen

V dalších kapitolách se autor chronologicky vrací do doby, kdy byl na počátku 15. století Krakowiec založen, a postupně sleduje osudy jeho obyvatel až do počátku 20. století. Tyto kapitoly nepatří úplně k nejzáživnějšímu čtení, zcela evidentně cílí na britské a americké čtenáře a obsahují řadu informací, které i běžný český čtenář bez hlubších znalostí historie obvykle zná – nebo někoho snad překvapí, že i Poláci jedí na Štědrý večer kapra nebo že se tradiční židovská pokrývka hlavy nazývá jarmulka? Rovněž popisy krajiny a jejích chudých obyvatel živořících v zaostalých podmínkách s minimální infrastrukturou z pera cestovatelů a dalších návštěvníků v českém prostředí překvapí jen málokoho, neboť tyto vědomosti patří k obecnému penzu přinejmenším středoškolských znalostí. Ze zajímavostí, které autor uvádí, lze ovšem zmínit opakované návštěvy císaře Františka Josefa I. u příležitosti vojenských cvičení

Na čtivosti text opět získává od šesté kapitoly, v níž se autor propracoval k událostem první světové války. Postupně se dostává k mládí svého dědečka a jeho životním osudům. Zatímco Berl se postupně uchytí v Berlíně jako poměrně úspěšný obchodník (autor kupodivu nijak nezmiňuje známou hyperinflaci z roku 1923 a její dopad na dědečkův podnik, ačkoliv jindy zachází do podrobností), v meziválečném Krakowieci sílilo pnutí mezi Poláky a Ukrajinci, přičemž jedna z mála věcí, u nichž obě strany našly společnou řeč, byla averze vůči místním Židům, mezi nimiž bychom až na jednu či dvě výjimky nalezli všechny místní obchodníky a rovněž všechny majitele taveren ve městě (nad slovem „taverna“ přitom čtenář chtě nechtě opět zaváhá, zda jde o regionálně a dobově vhodný výraz).

Vypuknutí druhé světové války zastihlo rodinu Wassersteinových už opět v Krakowieci, kam jim nakonec polské úřady povolily, či spíše nařídily návrat. Výjimku představoval zmíněný Addi, který byl rozhodnutím úřadů ještě v Německu od rodiny odloučen a po mnoha peripetiích, vylíčených v samostatné kapitole, se mu nakonec podařilo dostat do Palestiny a válku přežít. Zbytek rodiny takové štěstí neměl, byť zpočátku se krakowiečtí Židé mohli cítit v bezpečí, neboť Krakowiec nakonec dle paktu Ribbentrop-Molotov připadl Sovětskému svazu. Nacistický útok v červnu 1941 však znamenal pro téměř veškerou místní židovskou populaci zvonění umíráčku, z několika stovek jejích příslušníků se zachránili jen nemnozí. Často přitom nezahynuli rukou německých vojáků a esesáků, ale zemřeli vinou Poláků a Ukrajinců, jak autor dokládá – a zároveň pomocí statistických údajů vyvrací tvrzení, že Židé se v období let 1939–1941 aktivně zapojili do činnosti sovětských správních orgánů, čímž mnozí Poláci a Ukrajinci svůj podíl viny na jejich likvidaci vysvětlovali.

Židé jako zapomenutá kapitola

Velmi stručně autor nastínil i poválečné osudy osob, které v knize zmínil. Vypátrat je jistě nebylo snadné, zjištěné informace ovšem opět patří – při vší úctě k úsilí, kterou jim autor věnoval – k těm málo překvapivým. Většině pachatelů holocaustu působících v Krakowieci a okolí se podařilo trestu vyhnout, případně vyvázli s velmi nízkými tresty, naopak přeživší Židé se žádné morální a materiální satisfakce obvykle nedočkali, a než se definitivně spustila železná opona, město opustili, byť někteří zakotvili hned v sousedním Polsku. V poslední kapitole pak autor stručně nastínil průběh vlastních návštěv Krakowiece po rozpadu Sovětského svazu, kdy se znepokojením opakovaně zjišťuje, že židovská část historie města je téměř zapomenutá a o její připomínání vlastně nikdo nestojí. Snad se městu jednou podaří se i s touto kapitolou vyrovnat, tak jako se s ní vyrovnal sám autor.

Jak již bylo zmíněno výše, textu českého vydání by prospěla pečlivější korektura. Překlepy by snad ještě bylo možné omluvit, byť jejich počet se už blíží hranici tolerovatelného, stejně tak některé méně obvyklé, ale přípustné varianty skloňování (místo „kněžímu“ lépe „knězi“, maršál Buďonnyj se v akuzativu v češtině obvykle vyskytuje v podobě „Buďonného“, byť i varianta „Buďonnyho“ podle Googlu existuje), ale některé věty se dostávají až na hranici srozumitelnosti: „považovali za nic menšího než velezradu“, „jakého zacházení by se mu dostala“, „německé tanky se mohly válcovat svět“, „epidemie nabyla takových rozměrů, že proti ní byla před rokem 1939 většina obyvatelstva naočkovaná“. K „automatickému“ převodu z angličtiny pak lze jen podotknout, že jméno spisovatele Babela je v češtině ustálené jako Isaak, nikoli Isaac, a maďarsky hovořící část habsburské monarchie se v češtině označuje jako Uhry, nikoli jako Maďarsko, byť jiné jazyky v tomto rozlišení až tak striktní nejsou.

Příběh krakowiecké židovské komunity a autorovy rodiny si však zaslouží přečtení i navzdory těmto chybám. A je až děsivé si po přečtení knihy uvědomit, kolik takových neznámých měst a městeček rozesetých po východní Evropě potkal velmi podobný osud.