Mnozí ani nevěděli, kde přesně jsou, natož aby si mohli vybrat zaměstnání. Do poslední chvíle tak netušili, „jestli příští léta stráví v textilce, nebo zda se z nich stanou třeba soustružníci“. Takové byly často první chvíle Vietnamců, kteří přicestovali do Československa. Jejich snadnější integraci nepřispívalo ani to, že po roce 1989 přišla vlna nacionalizace a rasistických útoků, takže celonárodní euforii sametové revoluce si podle Jáchyma Topola, který tehdejší situaci pokrýval coby reportér, někteří zdejší Vietnamci paradoxně interpretovali jako převzetí moci fašisty – a skinheads v tomto duchu vnímali jako novou národní milici. Vietnamci byli také mnohými Čechy spojováni s organizovaným zločinem.

Postavení Vietnamců i jejich obraz u většinové společnosti se ale postupně vylepšovaly, takže dnes už vietnamští migranti nejsou nebezpečným elementem, který tím, že pracuje za „almužnu“ ve večerkách, ohrožuje pracovní podmínky zdejších lidí. I proto, že spektrum profesí, kterými se zabývají, je mnohem širší. Jak uvádí socioložka Tereza Freidingerová, tento posun je zaznamenatelný asi od roku 2015. Zhruba tehdy také končila globální ekonomická recese a celkový společenský narativ opustil katastrofické scénáře. Přišla tzv. syrská uprchlická krize, která „vyhoupla etablované menšiny do popředí obliby“, protože v porovnání s „muslimy z Východu“ byli Vietnamci hodnoceni jako známější a „asimilovatelnější“. Druhá generace Vietnamců také začala po roce 2015 ve výraznějším a viditelnějším počtu vstupovat na trh práce a vnášet do veřejného prostoru diverzitu: podle Freidingerové už mohli být vidět v televizních seriálech, mohli vás obsloužit na poště nebo v nemocnici. A co je dále důležité, od ekonomické krize roste foodie kultura, v jejímž rámci se i Češi, stejně jako zbytek bohatého světa, pouštějí do vychutnávání „gastrozážitků“, a roste popularita vietnamské kuchyně.

Mnohem pomaleji, ale přece vstupují zdejší Vietnamci rovněž do českého knižního světa. Zveřejněny už byly knihy Banánové dítě. Vietnamka v české džungli (BizBooks, 2017) od Duong Nguyen Jiráskové a Outsider – Rebelka, která si plní své sny (BizBooks, 2021), již napsala Anna Thu Nguyenová ve spolupráci s novinářem Ondřejem Novotným. Plodem česko-vietnamské spolupráce, respektive autorského dua je i nedávná kniha Vietnamské srdce, český domov. Příběhy na spojnici kultur. O svém zdejším životě a zkušenostech v ní s českou novinářkou Klárou Mandausovou mluví podnikatel a filantrop Nguyen Manh Tung, spoluautor knihy, a dále vietnamská lékařka, která se rozhodla studovat medicínu mimo jiné i proto, aby měli Vietnamci, kteří neumějí dobře česky, kvalitnější péči; právník, který se oženil s Češkou, pomáhá komunitě a vyrábí speciální boty; a voják, který si vstupem do české armády splnil sen.

Kniha se vrací k těžkým začátkům zdejších Vietnamců, kdy se někteří z nich po ničím nezaviněném vyhazovu z práce ocitli v bezprizorné situaci: „Zoufalí lidé, kteří se ocitli v cizí zemi bez práce a prostředků, se dali snadněji zlákat například k tomu, aby dělali bílé koně nebo se stali dealery.“ To už je naštěstí pryč. Obraz Vietnamců se pak ještě více zlepšil i během pandemie, kdy to byli právě oni, kdo reagoval hned ze začátku pragmaticky a bez hysterie, protože nákaza, byť ne v takovém rozsahu, pro ně nebyla úplnou neznámou. Začali šít rousky a rozdávat je, nabízet dezinfekci. Jak píše Klára Mandausová: „Najednou jsme v tom byli spolu. Už to nebyli ti druzí, jiní, byli to ti, kdo nezištně pomáhali, kdo nepanikařili, kdo prohodili pár slov v obchodě s vyděšenými lidmi, lidmi Západu, kteří si najednou nevěděli rady.“

Dále publikace stručně seznamuje s tradiční vietnamskou kulturou i s vlivy, které ji utvořily do současné podoby: kupříkladu vietnamská obliba nehtových studií prý souvisí s tím, že Vietnam byl francouzskou kolonií. Obecně ale Vietnamci zůstávají silně konzervativní, za tabu stále pokládají homosexualitu a LGBT+. Pravidla hierarchie a konfuciánství nedávají prostor pro to, být gay: „Pokud jsi ve Vietnamu muž, postaráš se o matku, založíš rodinu, staráš se o manželku...“ V tomto bodě česká vietnamská komunita postupně přebírá liberálnější postoje většinové společnosti. Někteří Vietnamci k nám tedy v současnosti jezdí, aby mohli žít podle své přirozenosti a volby. Kniha uvádí příklad muže, jenž byl nucen se ve Vietnamu oženit, ale když přijel do Česka, začal žít s mužem.

Vietnamci žijí více komunitně, podobně jako jejich asijští sousedé. Je to dáno i počty obyvatel, jen samotné hlavní město Vietnamu Hanoj má téměř deset milionů obyvatel. Žít v zemi, kde jsou některá místa doslova přelidněná, znamená mimo jiné zvyknout si na ztrátu soukromí. Zmíněná lékařka Thao Pham rozdíl obou mentalit řeší tím, že se je pokusila spojit, z obou stran brát to dobré, nasávat i předávat: „Mám dvojí osobnost. Když jsem tady a myslím a chovám se jako Češka, jsem introvert. Vyhovuje mi míň lidí.“ Naopak když jede do Vietnamu, projeví se v ní Vietnamka, která je ráda ve společnosti: „Když jdu v Česku v devět večer po ulici, potkám jen málo lidí. Vyhovuje mi to. Když ve stejnou dobu vyjdu ve Vietnamu, vidím babičky, malé děti, mladé, starší, všichni jsou na ulici… Lidi se učí tancovat, cvičí, povídají si, jedí... moc hezká atmosféra.“ Thao Pham také líčí, že to byly zde vyrůstající vietnamské děti, které svým rodičům zprostředkovávali českou kulturu. Právě ona jim vysvětlila, jak západní děti píší před Vánoci Ježíškovi: „Věděla jsem, že Ježíšek není, ale napsala jsem dopis, dala ho za okno a instruovala rodiče, co mají dělat. Že si ho mají přečíst a zařídit se podle něj.“

V závěrečné kapitole Mandausová líčí, jak si na jeden den vyzkoušela brzy ráno vstát a pracovat ve vietnamském obchodě, což může ovšem posílit stereotyp vietnamských prodejců, i když víme, že zdejší Vietnamci pronikají do stále většího množství oborů. Nepřekvapivě přitom objevila, že toto vyčerpávající zaměstnání vyžaduje disciplínu, odříkání, houževnatost, pracovitost, odevzdanost, taky velkou dávku pokory i víru v sounáležitost. Ale mimo jiné přitom zjistila, že ač se celý život pokládala za introvertku, ráda se bavila s cizími lidmi a nedělalo jí problém něco nabídnout: objevila v sobě i jakýsi vietnamsko-komunitní aspekt.

Některé autorčiny komentáře jsou poněkud zjednodušující, její závěrečná „reportáž“ může působit až trochu sebelítostivě a současně příliš stylizovaně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ coby novinářka, která dříve napsala už několik knih rozhovorů, evidentně s cizími lidmi nezřídka mluví. Možná by bylo přínosnější dát kupříkladu hlas některému z českých partnerů, kteří/které se přiženili/přivdaly do česko-vietnamské rodiny a nějakým způsobem se i oni integrují. To mimochodem částečně líčila zmíněná kniha Banánové dítě. Vietnamka v české džungli, jejíž autorka vyprávěla i o svém vztahu s Čechem Jakubem. Nguyen Jirásková předpokládala, že pro jejich dceru bude „obrovská výhoda“ mít rodiče ze dvou kultur. Současně ale nezastírala, že pro ni není vždy snadné žít ve společnosti, v níž někteří Češi ještě stále trpí rasistickými předsudky: na adresu těhotné autorky směřovala například slova „množí se tu jak krysy, kurvy šikmooký“. Rasisté se vyskytují v každé společnosti a někteří jsou asi nenapravitelní, respektive svoje předsudky a agresi jen přenášejí z jednoho cizího etnika či podle nich příliš „jiné“ skupiny na další. Velmi populárně a jednoduše napsaná kniha Vietnamské srdce, český domov by snad ale mohla o něco dále posunout porozumění zdejším Vietnamcům. A mohla by přispět i k pochopení toho, čím nás obohacují kulturně, nábožensky i ve smyslu komunitního aspektu žití. A mohli by třeba i více, pokud bychom se této zkušenosti otevírali.