V roce 2018 skončilo Japonsko na mistrovství světa v osmifinále. Zase. Za dvacetiletou historii účastí na světovém šampionátu se nikdy nedostalo dál a japonský fotbalový svaz se s tím rozhodl něco udělat. Nebo alespoň jeho nová posila Anri Teieri, jejímž životním snem je japonská reprezentace zvedající nad hlavu pohár pro vítěze. A jak nás učí knihy už od raného dětství: Za sny je potřeba si jít, bojovat a nevzdávat se. Co na tom, že ta cesta někdy může vést přes mrtvoly. Sen je sen.

Jak přivést fotbalistu ke čtení

Fotbal je se třemi a půl miliardami fanoušků nejoblíbenějším sportem na světě. Nechte to číslo chvíli působit – aktuálně obývá naši planetu osm miliard lidí. V podstatě každý druhý člověk fandí fotbalu. Podle FIFA jej ve více než dvou stech zemích aktivně hraje 265 milionů lidí (a pět milionů jim to píská). U nás je registrovaných 318 tisíc fotbalistů, kteří tvoří 4071 týmů. A přesto knih z fotbalového prostředí moc nenajdeme. Jako ideální způsob, jak přivést malého (nebo i velkého) fotbalistu ke čtení, by se tím pádem mohla jevit manga Blue Lock, jejíž scénář píše Munejuki Kaneširo a kterou od letošního jara vydává v  překladu Anny Křivánkové nakladatelství Crew.

Blue Lock vychází v Japonsku od roku 2018 každou středu v Šúkan Šónen Magajin, nesmírně úspěšném časopisu, který už pětašedesát let vydává nakladatelství Kódanša. Do letošního května vyšlo dvacet čtyři dílů, a v češtině se máme tím pádem na co těšit (ti, kdo mangu sbírají, by si měli nachystat adekvátně dlouhou poličku). Fotbalová šónen manga – tedy taková, od které se očekává, že ji budou primárně číst mužští čtenáři – zaznamenala obrovský úspěch. V roce 2021 zvítězil Blue Lock v šónen kategorii výročních cen Kódanša (pojmenovaných po hlavním sponzorovi, kterým je výše zmíněné nakladatelství), jež se od roku 1977 udělují nejlepší manze na pokračování. O rok později se dočkala televizní seriálové adaptace, o kterou se postaralo studio Eight Bit. Do listopadu loňského roku se jí prodalo na třicet milionů kopií a zařadila se mezi nejprodávanější mangy všech dob. To už o něčem vypovídá.

Když férovost nevyhrává

Blue Lock je fotbalová manga, která není tak úplně o fotbalu. Z žánru sportovní mangy se vymyká nejen prostředím, ve kterém se odehrává a které je prosté stereotypního středoškolského sportovního týmu, ale především základní premisou: tady nevyhrává ten, kdo hraje nejvíc fér a je nejpřátelštější. Tady vyhrává ten, kdo prokáže největší ego, bojovnost, zarputilost a chuť vyhrávat. „Ve světě fotbalu je možné vychovat prvotřídní hráče. Platí to pro brankáře, obránce i záložníky. Ovšem u střelců je to něco jiného. Prvotřídní střelci se prostě zničehonic vynoří tam, kde je hra nejžhavější,“ stojí hned v úvodu prvního dílu. A protože podle Anri je špičkový střelec přesně to, co modří samurajové, jak se japonské reprezentaci přezdívá, potřebují, najme excentrického trenéra Džinpačiho Ega, aby s tím něco udělal.

To něco je tréninkový kemp Blue Lock, kam Džinpači pozve tři stovky nejnadějnějších středoškolských fotbalistů. Ti mají před sebou půl roku dřiny, potu a slz, které se ale (alespoň v prvním dílu) neodehrávají na hřišti, ale v uzavřených prostorách pro tento účel speciálně zbudovaného střediska. Nečekejte ale obvyklé soustředění, Blue Lock má mnohem blíž ke Hře na oliheň než k normální letní přípravě (byť je na místě říct, že korejská Hra na oliheň měla premiéru až tři roky poté, co začal Blue Lock vycházet). Odměna, o kterou se hraje, je vysoká: pětice nejlepších má zaručenou účast na mistrovství světa hráčů do dvaceti let. Cena, jíž ti, kdo se nestanou vítězi, zaplatí, je ale ještě vyšší – nikdy v životě si nezahrají fotbal za reprezentaci.

Nerealistický scénář?

Chlapci jsou rozdělení podle výkonnosti do dvanáctičlenných skupin, každá obývá jednu část Blue Locku a soutěží mezi sebou v na první pohled s fotbalem nesouvisejících hrách. Poslední bez milosti vypadávají a počty se snižují. Systém bodování a vyhlašování pořadí zvyšují napětí. Vyhrát chce každý a fotbal se, jak víme, hraje na body, ne na šance, snahu nebo talent.

Přesto je to pořád týmový sport a čtenář může mít z Blue Locku trochu pocit, že autor ostatními hráči trochu opovrhuje, jako kdyby byla jejich přítomnost na hřišti stafáží, hlavní jsou útočníci, nejlepší střelci a výsledné skóre. A přestože je absence superhrdinských schopností a nadpřirozených jevů občerstvující, úroveň hráčů je zároveň naprosto nerealistická. Kdyby měli v Japonsku tři stovky podobně nadaných sedmnáctiletých fotbalistů, může jít celá světová špička plakat do kouta. Stejně těžko uvěřitelná je i výchozí premisa, podle které by tři sta rodičů bez mrknutí oka dovolilo svým synům opustit školu a vrhnout se po hlavě do velice pochybného experimentu, který jim s největší pravděpodobností (300:1) zničí sportovní kariéru. I další momenty ve scénáři šlapou vodu: ubytování bez jediného okna, odstupňovaná strava – tu nejlepší dostávají ti nejlepší, čím slabší hráč, tím víc hladoví, nebo absence jakéhokoliv tréninku (a jak se tedy mají ti slabší zlepšit?).

Skvělá kresba a peprné výrazy

Jestliže ale přistoupíte na hru a nebudete od Blue Locku vyžadovat přílišnou realističnost, budete se velice dobře bavit. Z velké části je to zásluhou kresby Júsukeho Nomera, která je bez přehánění skvělá – dynamická, plná drobných detailů a perfektně zvládnutých výrazů jednotlivých postav. Hned úvodní zápas, který nominaci do Blue Locku předchází, vás přesvědčí o tom, že tohle bude jízda, a každý, kdo někdy zažil utkání, které se mohlo rozhodnout v poslední minutě, bude sotva dýchat.

Kromě kresby do děje vtáhne čtenáře i český překlad. Rodičům mladších čtenářů se možná nebudou některé jadrnější výrazy úplně líbit, nicméně čekat v podobném prostředí vybranou mluvu by bylo hodně naivní a těžko uvěřitelné.

Po Mládí na hřišti je Blue Lock druhou sportovní mangou, která v češtině vychází. Volba příběhu točícího se kolem nejoblíbenějšího sportu na světě je zcela pochopitelná a na místě a po prvním dílu má příběh dobře našlápnuto. Uvidíme, jak si hlavní hrdina a jeho kolegové z týmu Z povedou v dalších dílech a jestli se mezi nimi skutečně najde onen „nebroušený diamant“, z něhož Ego vybrousí pravý národní klenot.

Ani z posledního mistrovství světa v Kataru si skutečné Japonsko žádnou trofej neodvezlo. Vypadlo – kdo zkusí hádat? – v osmifinále. Porazilo ale Španělsko i Německo a zápas s Chorvatskem nakonec rozhodly až penalty. Nejlepšího střelce světa speciální projekt „modrého vězení“ sice ještě nevyprodukoval, ale zdá se, že japonský fotbal – ten fiktivní i skutečný – je na dobré cestě.