Sportovní manga, tedy žánr mangy, ve kterém hraje zásadní roli sport, má konečně v českých vodách prvního zástupce. Zásluhou nakladatelství Crew a překladatele Jana Hromka vyšly od loňského podzimu prozatím první dva díly Mládí na hřišti autorky Kódži Miury (nar. 1995). Podle plánu bychom se měli každý rok dočkat čtyř dílů.

Mládí na hřišti se v Japonsku poprvé objevilo v dubnu 2021 v populárním manga týdeníku Šúkan šónen Jump nakladatelství Šúešia, který vychází už od roku 1968 a jehož cílovou skupinou jsou především dospívající chlapci. Následně vyšly jednotlivé kapitoly sebrané ve čtrnácti vydáních a na říjen letošního roku je ohlášená premiéra televizního seriálového zpracování.

Basketbalistka a badmintonista

Hlavními hrdiny Mládí na hřišti jsou patnáctiletý badmintonista Taiki Inomata a o rok starší basketbalistka Činacu Kano. Oba chodí na prestižní sportovní školu Eimei, a zatímco Činacu je vycházející basketbalovou hvězdou, Taiki bude muset pořádně zabrat, aby se dostal mezi nejlepší. Taiki je do všeobecně oblíbené Činacu tajně zamilovaný. Nejde ale jen o to, že je Činacu krásná, Taiki na ní obdivuje zápal pro hru, tvrdou práci, kterou odvádí v tréninku, a přátelskou povahu.

Hned v prvním díle, nazvaném po ženské hrdince Činacu Kano, se Taiki dozví, že Činacuina matka dostala práci v zahraničí a rodina se bude stěhovat. V návalu emocí zapomene na svou přirozenou nesmělost, vtrhne do tělocvičny, kde jako obvykle Činacu ráno před školou sama trénuje, a emotivně jí vysvětlí, že přece nemůže odjet a zahodit veškeré sportovní plány. Až tehdy se dozví, že Činacu neodjíždí – její rodiče ano, ona však zůstává v Japonsku a bude bydlet u známých. Ukáže se, že jde o Taikiho rodinu – jeho a Činacuina matka bývaly spolužačky a basketbalové spoluhráčky a dosud se přátelí.

Společné bydlení, nesmělost a to, jak kolem sebe oba hrdinové opatrně a trochu vyděšeně našlapují, jsou prvním hnacím motorem příběhu. Tím druhým je právě sport. Spíše než na basketbal se vyprávění zaměřuje na badminton (autorka v mládí badminton hrála a je to znát) a Taikiho úsilí se zlepšit. Prvotním impulsem mu je Činacu a její snaha dostat se na celostátní úroveň. Taiki se rozhodne, že až se tam dostane i on, pozve ji na rande. A tak na sobě začne tvrdě pracovat. Postupně si ale začíná uvědomovat, že hlavní motivace pro něj není Činacu, ale láska k badmintonu.

Z lásky ke sportu

Druhý díl s názvem Normální holka se oproti tomu předchozímu mnohem víc věnuje sportovní lince. Taiki dostává nového deblového partnera Harjúa a postupně se díky vlastnímu úsilí čím dál víc zlepšuje. Určitým posunem projde i romantická linka a po prvních dvou dílech lze konstatovat, že vyprávění nerozhodně nepřešlapuje na místě, jak se u některých sérií stává, ale uspokojivě se posouvá vpřed.

Velký klad příběhu představuje nesmírně pozitivní způsob, jakým spolu postavy komunikují. Vzájemně se podporují a povzbuzují, pomáhají si, chválí sportovní výkony ostatních a motivují se tak, jak by to mělo být mezi sportovci normální. Stejně pozitivně vyznívá i jejich tréninkové odhodlání. Přinejmenším v prvních dvou dílech se nezdá, že by byla kterákoliv postava produktem příliš ambiciózních rodičů (byť všechny mají minimálně jednoho rodiče sportovce), nejsou tu žádní tyranští trenéři, jen vnitřní motivace pramenící z touhy být nejlepší a z lásky ke sportu.

Volba basketbalu a badmintonu jako ústředních motivů je sama o sobě zajímavá. Ani jeden ze sportů nepatří v Japonsku k nejoblíbenějším, těmi jsou baseball a fotbal. Badminton je přitom jeden z nejstarších sportů na světě a jeho první podobu můžeme vysledovat už v sedmém století ve starověké Číně. Basketbal naproti tomu vznikl až na sklonku devatenáctého století v Americe. V Japonsku zažíval badminton zlatou éru v 60. a 70. letech, kdy japonští badmintonisté slavili mezinárodní úspěchy, nicméně dodnes hraje badminton 6,7 procenta populace, což není při celkovém počtu 121,5 milionu obyvatel zanedbatelné číslo.

Basketbal se začal v Japonsku větší oblibě těšit až v 90. letech minulého století mimo jiné i díky manga sérii Slam Dunk, která vycházela v letech 1990 až 1996 ve zmiňovaném manga týdeníku Šúkan šónen Jump. Slam Dunk je se 170 miliony prodaných výtisků historicky sedmou nejprodávanější mangou a její autor, Takehiko Inoue, dokonce v roce 2010 obdržel zvláštní uznání Japonské basketbalové asociace za zásadní přispění k popularizaci basketbalu.

Kousek každodennosti

Mládí na hřišti ale není čistě sportovní manga, a kdo by to od ní očekával, bude po právu zklamaný. Nabízí sympatický mix sportu, romantiky a oblíbeného žánru „slice of life“, který se zaměřuje na klidná období života hlavních hrdinů a podle definice postrádá centrální zápletku, dlouhodobý konflikt a nesměřuje k velkému finále.

Jsme tak svědky drobných každodenních interakcí, které čtenáři umožní se s postavami snadno identifikovat. Jako příklad může dobře posloužit scéna, která se odehrává večer před Taikiho důležitým turnajem. Jeho nervozitu, pochybnosti, obavy a zároveň vzrušení a touhu zvítězit zná každý sportovec napříč odvětvími. Zároveň se ale v Mládí na hřišti zrcadlí fungování japonské společnosti, v mnohém tak odlišné od té naší – a snad proto i pro mnohé tak fascinující.

Miurina kresba je rozhodně velmi podařená. Jednotlivé panely jsou plné krásných detailů, obzvláštní chválu ale zaslouží sportovní scény, které jsou nesmírně dynamické a živé. A každý, kdo se někdy pokoušel zachytit postavu v pohybu, ví, jak obtížné to je. Stejnou pochvalu zaslouží i překlad, který se úspěšně vypořádal nejen s dialogy mezi mladými lidmi, ale i se zrádnými citoslovci, jež tak věrně zachycují zvuky, které nejen hru, ale i běžný život doprovázejí.

Ze všech stran už dlouho posloucháme, že dnešní mladá generace málo sportuje. Od covidových let se čísla celkové zdatnosti dětí rapidně zhoršila. Vzpírání komiksů určitě není optimální pohyb, nicméně manga jako Mládí na hřišti má potenciál inspirovat, i když se nezaměřuje na v našem prostředí zrovna nejexponovanější sporty. Z 1,6 milionu sportovců, které Česká unie sportu eviduje, připadá na basketbal jen necelých 24 tisíc a na badminton osm a půl tisíce. Z daleka nejpopulárnějším sportem je u nás fotbal, který tu hraje 360 tisíc lidí. Právě fotbalu je věnovaná druhá série sportovní mangy Blue Lock, jejíž první díl nedávno vydalo stejné nakladatelství. Manga se tak na českém trhu konečně žánrově rozkročuje a její potenciál oslovit nové čtenáře nepřestává sílit. Docela jako Taiki Inomata na hřišti.