Ačkoliv se rovné příležitosti stávají stále populárnějším tématem celé řady odvětví veřejné i komerční sféry, o tom, jak ženy v minulosti pronikaly na dříve ryze mužské pozice, toho víme stále málo. Poměrně „neženskou“ pověst má rovněž celá oblast vědecké práce vyžadující nasazení, které bylo dlouho vnímáno jako naprosto neslučitelné s dalšími „ženskými“ činnostmi. Dějiny žen ve vědě nejsou jen historickým zrcadlem společenských proměn, ale zároveň sbírkou příběhů, jejichž odkaz má zcela nadčasovou platnost. Kousek těchto dějin se nyní otevírá v knize, jež nás zavede mezi české vědkyně první poloviny 20. století. 

Za odbornou publikací o ženách ve vědě stojí symbolicky tři akademičky, jejichž představení však v knize není věnován téměř žádný prostor, až na strohou afiliaci ke konci. Historička Marie Bahenská působí v Masarykově ústavu a Archivu AV ČR, kde se zabývá vývojem ženského hnutí z národního i mezinárodního pohledu. Libuše Heczková, jejímž hlavním pracovištěm je Ústav české literatury a komparatistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, téma feminismu nahlíží mimo jiné prizmatem literatury a kultury. Autorskou trojici uzavírá Dana Musilová, jež se v Historickém ústavu Univerzity Hradec Králové věnuje zejména dějinám uplatnění žen na pracovním trhu. Pestrost badatelských zájmů všech tří tvůrkyň se promítá rovněž do rozmanitosti perspektiv, z nichž téma knihy nahlížejí.

Jedním z jejich cílů je „zvýšit povědomí o prvních ženách v české a československé vědě“. Činí tak převážně na dvou rovinách. Jedna z nich spočívá v představení společensko-historických východisek prvních akademiček. Dozvídáme se zde např. o fenoménu ženských organizací, jež poskytovaly přípravu k nástupu na univerzitu a zároveň po jejím absolvování skýtaly jistotou zaměstnání. Neméně zajímavý je rovněž fenomén partnerství vědkyň s vědci, a to nejen v pracovním, ale mnohdy také v osobním životě.  Autorky zde poukazují zejména na široké spektrum této spolupráce – od rovnocenných tandemů přes případy neviditelných žen asistentek až po rezignaci na vědeckou kariéru ve prospěch péče o rodinu. 

Druhou obsahovou rovinu tvoří příběhy konkrétních žen, jež dokázaly díky své píli a průbojnosti, mnohdy ale také díky příznivé situaci v rodině i na pracovišti nastartovat úspěšnou akademickou kariéru. Kromě jiných se mezi nimi představují uznávané kapacity, které značnou měrou přispěly k léčbě tuberkulózy, objevům nových druhů rostlin či výraznému zdokonalení některých hospodářských technologií. Příběhy těchto žen jsou vyprávěny převážně v rámci kapitol uspořádaných dle vědeckých oborů, mezi nimiž nalezneme zejména přírodní a technické disciplíny. Až na výzkum práva však chybí celá oblast humanitních věd. Autorky sice v ojedinělých zmínkách upozorňují, že tehdy byly humanitní obory ženám poměrně nepřístupné, vzhledem ke své celkové velikosti a závažnosti by si však tento výklad přesto zasluhoval samostatnou kapitolu.

„Říká se, že každá žena má mnoho tváří. Totéž platí o vědě, o té s ‚ženskou tváří‘ ještě víc,“ poznamenávají autorky závěrem. Tváře se s dobou přirozeně mění, změna však nenastává systémově, rychle a přímočaře, ale odehrává se na příkladech těch, které neváhaly a neváhají být prvními. Svého druhu průkopnickým činem je i tato kniha, neboť přispívá k výzkumu dějin účasti žen na vědeckém životě, jenž v českém prostředí započal relativně nedávno.