Román Můj bratr snad nese znaky thrilleru, v žádném případě se ale nejedná o dílo průměrné a je o to pozoruhodnější, že jde o literární prvotinu. Spisovatelka Karin Smirnoff (nar. 1964) za život vystřídala řadu zaměstnání – živila se jako novinářka, prodavačka v obchodě s alkoholem či instruktorka karate – a debutovala relativně pozdě. Ovšem vzhledem k tomu, že za svou první knihu získala nominaci na prestižní Augustovu cenu a ve Švédsku již vyšly další tři díly série, lze předpokládat, že se s jejím jménem budeme setkávat i nadále.

Z průměru Můj bratr vybočuje už tím, že si v něm autorka vytvořila vlastní literární jazyk, který je přímý a strohý, takže skvěle koresponduje s drsností popisovaného prostředí i s naturelem hlavní hrdinky. Karin Smirnoff se zcela záměrně vyhýbá květnatým metaforám a složitým souvětím, sází na pádnost, přesnost a naléhavost. Dalo by se říct, že jde až na dřeň jazyka, z něhož odstraňuje „nepotřebné“, například veškerou interpunkci kromě teček, nepoužívá ani velká písmena. Jak sama vysvětluje v rozhovoru pro večerník Aftonbladet, interpunkci vynechala, jelikož chtěla s jazykem experimentovat. Šlo jí o to, aby vyprávění rychle ubíhalo. Zamýšleného efektu se jí podařilo dosáhnout. Nicméně u toho neskončila: vynecháním velkých písmen se třeba z opilce a hrubiána Allana Berga stává allanberg. Osoby a místa v důsledku jakoby splývají například s předměty běžné potřeby či součástmi přírody a dostávají se na stejnou úroveň důležitosti. Přispívá to i k pocitu jakési neměnnosti a nutnosti stálého opakování. Stejně jako se nemění skály a kameny v okolí ústřední vesnice Smålanger, nezměnil se za třicet let ani allanberg, jak brzy pochopí hlavní hrdinka janakippová.

Jana po příjezdu do Smålangeru zjistí, že její bratr-dvojče, s nímž má téměř symbiotický vztah a který dosud žije na usedlosti, kde oba vyrůstali s tyranským otcem a submisivní matkou, se propadá stále hlouběji do deprese a závislosti na alkoholu. Třebaže má jana ještě na prahu čtyřícítky ve zvyku od těžkostí spíše utíkat, tentokrát se rozhodne zůstat a pomoci bratrovi postavit se znovu na nohy. Už od prvních stránek je však spolu se čtenářem vtahována do sítě lží, polopravd a tajemství – ať už rodinných, cizích, nebo svých vlastních. V malé vesnici se všichni navzájem znají, což ovšem neznamená, že by se jeden o druhého skutečně zajímali. Protagonistka navazuje zvláštní milostný vztah s malířem a alkoholikem johnem, kterého sousedé považuje za vyvrhele a podivína, ostatně stejně jako janu. Částečně i proto mezi oběma postavami vznikne intenzivní pouto odolávající všem překážkám, které mezi ně staví okolí i zdravý rozum. Jana i její bratr tak více či méně vědomě opakují chyby svých rodičů.

Svižné tempo, ale několik ale

Téma rodinného dědictví – ať už fyzického, zde symbolizovaného usedlostí, kde rodina po generace přebývá, tak i psychologického, představovaného opakovanými vzorci chování, nepřekonanými traumaty a složitým hledáním způsobů, jak odpustit a od zátěže se osvobodit – je charakteristické pro švédské „glesbygdsromaner“ (venkovské romány), mezi jejichž nejznámější tvůrce patří Kerstin Ekman, autorka legendární Černé vody. Pro tento poměrně specifický švédský žánr je typický i motiv všudypřítomných a zpravidla temných tajemství, kterých se v románu Můj bratr objeví hned několik. Ovšem právě v nedokonalé práci s nimi a s napětím celkově vidím největší slabinu románu. Místo postupného gradování a budování napětí autorka čtenáři poměrně nesystematicky nahazuje dílčí záhady jako jakési vějičky, je však příliš netrpělivá v jejich odhalování. Dojem určité nahodilosti může souviset s faktem, že Karin Smirnoff knihu dopsala za pouhé tři měsíce, ačkoli se jí původně zamýšlela v rámci spisovatelského semináře věnovat dva až tři roky. Ve výše zmíněném rozhovoru pro Aftonbladet přiznává, že předem neměla přesnou představu o tom, co za román se vlastně chystá psát a jak. Chtěla se především pustit do práce. To se sice příznivě odráží na svižném tempu vyprávění, ale negativně na nevyrovnanosti děje.

Druhou slabinou knihy je z mého pohledu přílišná explicitnost v líčení krutostí a častého fyzického utrpení. Pokud se nejedná o žánrovou literaturu, může přílišná brutalita beletrii spíše škodit a celý román tak paradoxně a v rozporu s autorčiným záměrem ztrácí na působivosti a autentičnosti. Trápení a bolesti je zkrátka mnohem víc, než je čtenář schopen vstřebat. Předimenzovanost v tomto směru vyznívá jako poněkud laciná snaha zvýšit umělecký dojem a dodat dílu na závažnosti. Občasné sklony k melodramatičnosti však aspoň částečně vyrovnává autorčin lakonický styl. Nejsilněji a také nejautentičtěji tak Můj bratr působí v pasážích, kde je autorka ve výrazu nejprostší a nejpokornější. Za popisy každodenního života na vesnici ve švédské divočině nebo za líčením janiny práce, která spočívá v péči o seniory žijící na odlehlých usedlostech, čtenář temnotu pouze tuší. Zároveň ale ani na chvíli nepochybuje, že utrpení, dávné křivdy a neschopnost odpustit jsou věrohodné a v místních rodinách všudypřítomné.

Náročných témat otvírá Karin Smirnoff ve svém debutu mnoho – zaobírá se alkoholismem, domácím násilím, ztrátou rodičů i dětí, nemocí, opuštěností i smrtí. Většiny z nich se ale bohužel dotýká jen povrchně a příliš konvenčně, než aby čtenáře donutila podívat se na ně novým způsobem. Může to být samozřejmě dáno i tím, že Můj bratr je prvním dílem řady románů o janěkippové, a je tedy možné očekávat, že se autorka k tématům, která ve svém prvním díle nastínila, bude vracet a dále je rozpracovávat.