Sofia Chanfreau (nar. 1986) je švédsky píšící finská spisovatelka, hudební producentka a zvukařka původem z Helsinek. Svým literárním debutem nazvaným Žirafy mají velikánské srdce si okamžitě získala přízeň kritiků i čtenářů – dílo v roce 2022 získalo nejprestižnější finskou literární cenu Finlandia Junior a bylo přeloženo už do desítky jazyků. Kniha je určena dětem od devíti let a text doplňují působivé ilustrace Sofiiny starší sestry Amandy (nar. 1983).

Svět plný fantazie

Devítiletá Vega žije s tátou na Žirafím ostrově, který svým tvarem připomíná žirafu a v jehož středu se nachází velikánské jezero jménem Žirafí srdce s vodou sladkou jako limonáda. Její život plyne bezstarostně, dokud si nevšimne změny v tátově chování. Jeho srdce totiž získá krásná, ale mrazivá Viola. Jediným člověkem, který by ho snad mohl zachránit, je máma, o které ale Vega nemá téměř žádné informace. Spolu s kamarádem Nelsonem, jeho fenkou Florou a za pomoci trochu ztřeštěného dědy Hektora se tedy vydává na veledůležitou pátrací misi, která všechny zmíněné zavede až na Pevninu.

Žirafí ostrov je světem plným nejrůznějších zvláštností. Záhony se zalévají limonádou, rostou tam jablobule, borovice rubínatky či vrby papájorodé. V lese žijí frytembláci, lžícouni, farkanky, čtyřploutváci, pidihrbky a nespočet dalších slovy těžko popsatelných živočichů, jejichž názvy skvěle podněcují dětskou fantazii. Zde je namístě vyzdvihnout český překlad Marie Voslářové – s výzvou, kterou novotvary, navíc orientované na dětské čtenáře, bezpochyby představují, si poradila bravurně.

Svět Žirafího ostrova je promyšlený a originálně zpracovaný, exotický, plný barev a vůní. Děti se zároveň i mnoho dozvědí, protože kniha je protkána různými zajímavostmi o přírodě, ty hlavní jsou dokonce vybrány jako názvy kapitol. V některých případech jde o fakta, někdy autorka trochu popustila uzdu fantazii a skutečnost přibarvila.

Stejně zdařilá je i dvojice dětských hrdinů – milá a dobrosrdečná, ale trochu splašená a umanutá Vega s bohatou fantazií a koumák Nelson, který má ohromné znalosti a pozorovací schopnosti, ale v praktickém životě je roztomile nepoužitelný, takže mu se vším musí pomáhat Flora, dokonce i s tím, aby vůbec vstal a došel do školy.

Nevyzpytatelné srdce

Klíčovou část zápletky představuje postupná proměna srdce Vežina táty v kus ledu, která začne, když se seznámí s Violou. Tu hlavní hrdinka vnímá úplně jako Andersenovu Sněhovou královnu – krásnou a naoko přátelskou, ve skutečnosti však mrazivou, s bledou pletí a oslnivě jasnýma očima. Violin chlad zasáhne nejen tátu, ale i jejich domov: když se k nim Viola přistěhuje, ochladí se a celý dům se začne měnit v ledový palác. Vega se tak stává Gerdou, avšak místo Kaje musí z ledového zajetí vysvobodit tátu. Realita je možná trochu jiná, popsané scény však zdařile vykreslují pocity devítiletého dítěte poté, co si jeden z rodičů najde nového partnera či partnerku.

Jak se postupně dozvídáme, srdce se může proměnit v led a zase roztát, může se zlomit a zase zahojit, vlastně si dělá, co chce: „A člověk si sice třeba někdy přeje, aby se jeho srdce trochu krotilo, ale je i docela zajímavé sledovat, kam tě může zavést. Srdce každý den přichází s něčím novým. Je nevyzpytatelné, zvláštní a obrovské. Vlastně úplně nekonečné. Bez dna a bez konce.“ (s. 184–185) 

Srdce v knize figuruje jako symbol s mnoha významy. Představuje samozřejmě lásku, kromě ní ale ukrývá i veškeré mezilidské vztahy, a především pak všechny ty tajemné pocity, kvůli kterým člověk koná tak, jak koná, aniž by dokázal popsat, nebo alespoň pochopit, co a proč se to s ním vlastně děje – vysvětlení je přitom tak snadné: zkrátka ho za něčím táhne srdce. Dílo tak pomocí tohoto přeneseného významu srdce dětem výstižně ukazuje, proč se ostatní někdy chovají úplně nepochopitelně, i to, že pocity nejsou špatné a dobré, ale prostě jen jsou.

Bez zbytečného vysvětlování

V severské dětské literatuře, která je po celém světě tak populární, existuje mnoho ukázek toho, že k dětským čtenářům a vůbec k dětem můžeme přistupovat jako k rovnocenným partnerům – není je potřeba poučovat ani jim věci zdlouhavě vysvětlovat: vše podstatné totiž pochopí samy, stačí jim to ukázat. Asi nejznámějším příkladem jsou díla švédské spisovatelky Astrid Lindgren. Sofia Chanfreau se vydává podobným směrem. 

Kniha Žirafy mají velikánské srdce čtenářům mimo jiné představuje různé formy rodiny. Vega žije pouze s tátou, který si posléze najde novou přítelkyni. Jak situaci dítěti vysvětlit? Nijak, nakonec si najde vlastní cestu, jak ji pochopit. Janna, se kterou se Vega skamarádí díky dopisům, má zase dvě mámy: „Ale pracují tu moje mámy, takže musím jezdit s nimi. Mám dvě, jako by jedna nestačila.“ (s. 34) 

Je skvělé, že dílo zobrazuje něco tak aktuálního a bohužel stále ožehavého, jako jsou rodiny se dvěma otci či matkami. Ještě lepší je, že situaci předkládá přímočaře a jako fakt, bez zbytečného chození kolem horké kaše. Vlastně je to zmíněno jen mimochodem. Dětský čtenář si s informací zajisté poradí i bez zbytečného vysvětlování a snad mu i obohatí pohled na svět, podobně jako třeba to, že chobotnice mají tři srdce.

Co by dobrá dětská kniha měla mít?  Zápletku, která vtáhne do děje, ale zároveň není pro dětského čtenáře příliš složitá? Nebo sympatické a neotřelé postavy, které však nebudou černobílé? Či snad originálně zpracovaný svět plný fantazie? A nakonec ještě nějaké to ponaučení? V díle Žirafy mají velikánské srdce naleznete všechno zmíněné, a určitě i něco navíc.