Po mezinárodním úspěchu románu Malý život (A Little Life, 2015, č. 2017), který se probojoval do finále Bookerovy i Pulitzerovy ceny a uspěl i v dalších prestižních literárních kláních, vzbuzovalo další dílo americké autorky Hanyi Yanagihary nemalá očekávání. Román Do ráje (To Paradise, 2022, č. 2023) se sice opět stal bestsellerem, avšak porotci rozdílející literární vavříny ho loni zcela pominuli. Nicméně to neznamená, že by nešlo o pozoruhodnou knihu.

Bezmála sedmisetstránkový opus má tři části. První se odehrává v roce 1893 a nese se v duchu realistického románu 19. století, jehož popisnost před čtenářem staví detailní kulisy a dopodrobna líčí každodenní činnosti hrdinů i jejich pohnutky. Yanagihara se při psaní první části – jejíž děj se však do určité míry zrcadlí i v těch dalších – přímo inspirovala románem Henryho Jamese Washingtonovo náměstí, textem o otci, který dceři nechce dopřát jejího vyvoleného a myslí si, že dotyčnému jde jen o věno. U Yanagihary v honosném sídle rodiny Binghamových na již zmíněném náměstí žije s dědečkem a patriarchou rodu Nathanielem nejmladší potomek rodiny David. Sužuje ho jakási blíže neurčená psychická choroba a jediné rozptýlení pro něj představují hodiny výtvarné výchovy na škole pro sirotky, kterou Binghamovi sponzorují. Tam také natrefí na „kolegu“, chudého učitele hudby Edwarda, a zamiluje se do něj. Dědeček ale Edwarda neschvaluje a místo toho se snaží Davidovi zprostředkovat sňatek se starším obchodníkem Charlesem. Nenacházíme se totiž v „našem“ 19. století, nýbrž v realitě, kdy po americké občanské válce vzniklo několik státních útvarů včetně Svobodných států, kde je legální a běžné uzavírat stejnopohlavní svazky. 

Od prvních stránek Do Ráje je patrné, že půjde o román experimentální, a to formálně i myšlenkově. Yanagihara si stále znovu klade otázku: co se stane, změní-li se kontext? Kontext přitom může představovat výsledek americké občanské války, posun Číny na pozici světového hegemona, ale i určitý vztahový vzorec. A hlavně: do jaké míry je pro nás, svobodné individuální bytosti, kontext určující? 

Druhá část románu se odehrává v roce 1993 a – stejně jako v první a třetí – zde má důležitou roli honosné sídlo na Washingtonově náměstí v New Yorku. I zde sledujeme příběh Charlese a Davida, dynamika vztahu se však převrací: navrch má Charles, okouzlující a movitý společník v právní firmě, zatímco David je pouhý koncipient a k tomu přistěhovalec z Havaje. Nad oběma muži a jejich přáteli se vznáší přízrak epidemie HIV. Pokud jedna recenzentka přirovnala román k puzzle, které nedrží pohromadě, část s názvem „Lipo-wao-nahele“ zprvu působí, jako by Yanagahira v její polovině začala skládat nějaké jiné. David obdrží obsáhlý dopis od otce, který je především osobním vyznáním, a čtenář se tak dozví, že pochází z rodu havajských králů. S postavou Davidova otce se v knize opět objevuje motiv záhadné psychické choroby. V jeho případě jde možná „jen“ o pasivitu, přerůstající s věkem v paralýzu, která je však rovněž symbolickým ztvárněním historie Havaje, již roku 1898 anektovaly Spojené státy.

Pavel Kořínek v doslovu k českému vydání uvádí, že román lze mimo jiné číst jako „záznam nevyhnutelného přerodu každé utopie v dystopii“. V první části skutečně nacházíme utopickou společnost, která zdánlivě dosáhla „ráje“, ale Yanagihara ukazuje, že i pokud jde pouze o vztahovou oblast, rovná práva pro homosexuály nejsou žádným univerzálním řešením, když člověka zároveň svazují materiální a rodinná pouta, která se těžko odhazují. Nehledě na to, že další aspekty, jako je třeba rovnost rasová, zůstávají v tomto ráji zcela pominuty. Z „ráje“ zkrátka vždycky zůstává někdo vyloučen. V konceptu ráje je rovněž klíč ke čtení druhé části knihy, která se zpočátku jeví jako celkem běžný vztahový román, ale v polovině se změní v epištolu z Havaje. Tropický ostrov je zde „rájem“, z něhož paradoxně zůstávají vyloučeni jeho obyvatelé, protože jim byl po desetiletích, kdy se v zemi stále výrazněji prosazovaly americké ekonomické zájmy, odcizen Spojenými státy.

Havaj zůstává nedosažitelným rájem i pro virologa Charlese a jeho partnera Nathaniela ze třetí části románu (jehož velká část se odehrává v roce 2093), jejich syna Davida a vnučky Charlie. Opustili ho, protože Charles dostal práci na univerzitě v New Yorku, ale jelikož se společnost mílovými kroky blíží k uzavřené dystopii, už nikdy se tam na delší dobu nevrátí. V realitě, kdy většině světa vládne Peking, prosazuje dále establishment, do nějž patří i Charles, myšlenku ráje coby prostoru, kde je – za každou cenu – minimalizována možnost nákazy. Kvůli rozpínání lidských sídel dochází k nebývale úzkému kontaktu mezi lidmi a zvířaty, a tím pádem i přenosu zoonóz na člověka a následným drtivým pandemiím, které vždy jednou za určitou dobu zachvátí celý svět. Yanagihara líčí tuto sugestivní epidemiologickou totalitu se znepokojivou věrohodností. Běžní občané nemají přístup k internetu, nesmějí cestovat za hranice své „zóny“ a mají povinnost do určitého věku uzavřít sňatek, neboť během pandemií zemřelo velké množství dětí. Homosexuální svazky se opět přesouvají do ilegality (nevíme najisto, že stát ze třetí části je přímým pokračovatelem toho z první, ale je jasné, že dříve byla homosexuální manželství legální). Jsme svědky návratu k ruční výrobě a lidovým vypravěčům. V zemi panuje přísný přídělový systém a můžeme se jen domýšlet, proč je tak vzácné vepřové nebo hovězí maso a proč lidé místo něj jedí třeba nutrie. V době daleko teplejšího klimatu, než máme dnes, se jedním z hlavních světových problémů stala klimatická migrace a mimo jiné je zcela běžné používat při východu z domu chladicí obleky.

Jak v doslovu upozorňuje Pavel Kořínek, není vůbec jisté, že se všechny tři segmenty odehrávají ve stejné realitě, ale navzdory tomu jsou hustě tematicky provázané. Ve všech se objevuje téma milostných vztahů, rodičovství, nemoci nebo individuální svobody a jejího střetu se státní mocí. Ve všech hrají důležitou roli dopisy. Témata zároveň přecházejí z jedné románové části do další podobně jako melodie jednotlivými větami symfonické skladby. Ukázkovým příkladem může být téma nemoci, které v první části zůstává spíš v rovině náznaků, ve druhé se zdvojuje (téma HIV a paralýza Davidova otce) a ve třetí se rozvíjí do zcela určujícího prvku nového společenského uspořádání, jež přináší fatální morální dilemata a také nezanedbatelné dopady na lidskou subjektivitu. Charlie, vnučka Charlese a Nathaniela a jedna ze dvou vypravěčů třetí části, patří mezi hrstku přeživších jedné mimořádně tragické pandemie. Z choroby se sice vyléčila, ale nemoc a podávané léky jí jednak znemožnily mít děti, jednak výrazně zploštily její vnímání. Podobně jako někteří autisté se od dědečka musí učit věci, které ostatním napoví intuice nebo empatie. 

Skloubit tři tak heterogenní části do jednoho celku byl od autorky velmi odvážný krok. A není až takový problém, že v knize všechno přesně nezapadá na své místo, že se pár těch puzzle poztrácelo a že stavíme jeden obrázek ze tří různých, třebaže podobných, skládaček. Všechny nosné paralely i odlišnosti tak koneckonců lépe vyniknou. Člověka ale napadá, jestli těch témat není až moc a jestli je všechny autorka dokáže plně rozvinout. Minimálně havajská, postkoloniální rovina se zdá být k těm ostatním poněkud násilně naroubována. 

Recenzent Guardianu přišel na jeden z možných klíčů, jak knihu číst a vnímat jako jeden celek, když ji označil za mezigenerační rodinnou ságu, která však přehodnocuje vžité ideje vlastního odkazu a rodinných hodnot. Tato myšlenka dobře koresponduje s tím, že autorčino chápání rodičovství se neomezuje na přímé pokrevní pouto. Rodina ale není v samotném jádru knihy. Autorka se naopak stále znovu vrací k jedinci a významu jeho vztahových pout. Cesta do ráje je pak pro ni neodmyslitelně spjata s odvahou některá z nich setřást a, třeba i ve jménu lásky, vykročit do neznáma.