Sirotci a polosirotci nejsou v knihách pro děti ani v románech pro dospělé ničím novým. Někdejší novinářka a dnes především autorka knih pro děti Anja Portin (nar. 1971) napsala pro malé čtenáře román o hned několika opuštěných a osamělých dětech. Vědomě v něm navazuje na tradici klasiků Roalda Dahla, J. K. Rowling či Astrid Lindgren, u nichž není nouze o aktivní dětské hrdiny, kteří se dokážou porvat se světem. Harryho Pottera i Pippi v textu ostatně přímo zmiňuje, stejně jako třeba Olivera Twista, prototyp ubohého a osudem zkoušeného sirotka, na něhož se nakonec usměje štěstí.

Dům v jabloňovém sadu

Hlavní hrdina Rádia Zapomenutých se jmenuje Alfred. Je mu devět, o své matce toho mnoho neví a žije jen s otcem, který bývá často na služebních cestách a před odjezdem synovi někdy zapomíná nakoupit jídlo, nebo dokonce zaplatit účet za elektřinu. Alfred se pochopitelně cítí osamělý a zapomenutý a o svačině do školy si většinou musí nechat jen zdát. Jednou v noci však poštovní schránkou ve dveřích, k nimž si přitáhl matraci, protože v pokojíčku nemohl usnout, propadne balíček s jablkem a vlněnými ponožkami. Nebojácný a zvědavý Alfred se rozhodne vypátrat, kdo je tajemný dárce. Dostane se tak do domu v jabloňovém sadu, který obývá Amanda Hájková, doručovatelka novin s velmi vyvinutým sluchem. Její uši totiž reagují na vzdechy opuštěných a smutných dětí na hony daleko.

Alfred se k Amandě nastěhuje a najde u ní nejen útočiště a péči, kterou dosud nepoznal, ale objeví i kouzlo starých knih a naučí se vyjmenovat všechny odrůdy jablek. Na půdě pak narazí na zajímavý přístroj, rozhlasový vysílač A. S. Popova. Netrvá dlouho a noční rozhlasové vysílání Rádia Zapomenutých (v originále přímo Rádia Popov), které Alfréd připravuje pro osamělé děti v Amandině rajónu, může začít. Autorka si tak vytvořila prostor pro krátká naučná okénka o nejrůznějších tématech od zvířat a literatury až po vesmír, byť z Alfrédových úst znějí trochu strojeně a školometsky.

Uchocitní malí i velcí

V průběhu děje se postupně představují další děti, které nemají na růžích ustláno a kterým se Amanda i Alfréd pokoušejí vnést do neradostných dní trochu naděje, ať už jablečnými dobrotami, nebo vlídným slovem na rozhlasových vlnách. A také další dospělí, kteří dokážou dětskou samotu vycítit a dětem pomoct, protože jsou na jejich neslyšné vzdychání podobně „uchocitní“ jako Amanda. Nicméně rodiče, kteří se z nejrůznějších důvodů svým dětem nevěnují, autorka nesoudí ani nijak nedémonizuje. Přistupuje k nim s až překvapivou empatií, protože jak sama v jednom rozhovoru popsala, pomoc a péči často potřebují i oni.

Udělení Ceny Finlandia Junior v roce 2020 otevřelo Rádiu Zapomenutých cestu do světa a kniha už byla přeložena do šestnácti jazyků. Jakkoli jsou některé zvraty v příběhu těžko pochopitelné a uvěřitelné, je vyprávění na pomezí reality a fantazie navzdory závažnosti tématu především domácky hřejivé, a to nejen díky vlněným ponožkám a teplému moštu. Vlastně je to spíš Velká jablečná pohádka, v níž všechno dobře dopadne. Chtělo by se věřit, že to takhle pozitivně dopadne pro všechny osamělé děti, jenže uchocitných lidí na světě asi bohužel pořád není dost.