Před pár lety skupina českých intelektuálů, kteří se ve volném čase věnují cyklistice, vydala knihu Je to jízda: O svobodě na kole ve městě i krajině. Mimo jiné v ní píší, že kolo může být „prostředkem na cestě k sobě, k vlastní tělesnosti a zdraví, poetickou funkcí, archetypálním zvířetem a průvodcem dějinami, nosičem politického významu i nástrojem osobního výzkumu světa“. Jen zcela okrajově, vzhledem ke složení i cílům autorského kolektivu pochopitelně, v ní ale byla naznačena další možnost, totiž kolo jako prostředek obživy. A nemyslíme tím profesionální cyklisty, ale messengery a kurýry, kteří v městském provozu doručují zásilky. A právě takový člověk je hrdinou nové prózy Petra Šestáka Vyhoření.

K zákazníkům, kterým musí co nejrychleji dopravovat stále nové zboží, cítí stupňující se nenávist. V jistém smyslu hrdina tuší, že coby tělesně pracující člověk, vydělávající si šlapáním do pedálů, má nejblíže k pouliční prostitutce, která zase šlape chodník, tedy „šlapce“. 

Výlet do lesa v něm sice vyvolá krátkodobý dojem, či snad jen „záchvat“, splynutí s přírodou, dokonce pocit „jediného domova, který kdy měl“, ale nakonec zjišťuje, že tamní zvuky jsou mu cizí a na rozdíl od signálů města je neumí dešifrovat. Z pobytu v lese si odnáší hlavně klíšťata v zanícených ranách. A provinilý pocit, že na chvíli polevil ve svém hektickém pracovním tempu, takže po návratu do města se vše snaží dohnat ještě intenzivnějším úsilím. 

Ani románek se ženou, která se účastní poklidných ekologických protestů proti automobilové dopravě, neústí v happy end: jde totiž o umělkyni, která patří do vyšších společenských vrstev a nakonec se rozhodne integrovat, i za cenu kompromisů, do většinové společnosti. Na rozdíl od hrdiny-vypravěče, který naopak volí cestu konfrontace, totiž ničení automobilů, jež nakonec přeroste v ještě extrémnější formu odporu.

Výběr tohoto cíle ovšem není náhodný. Právě auto je v knize pojímáno jako základ celého systému, nejdůležitější stavební kámen společnosti konzumu, „prostředek i cíl“. Zvláště svět mužů je totiž od dětského věku spojován s automobily: možnost mít ta nejrychlejší a nejdražší je základní chlapecký sen. Když ho ale chtějí uskutečnit všichni, má to ničivé následky: „Dokud se nevzdáš klukovského snu, bude mě ten tvůj sen ničit a zabíjet a bude zabíjet i všechny okolo, i tebe.“

Pokud se v anotaci tvrdí, že jde o text oscilující okolo osy pamflet–⁠⁠⁠⁠⁠román–⁠⁠⁠⁠⁠alegorie, tak onu alegoričnost můžeme hledat právě v automobilismu symbolicky zastupujícím celý soudobý konzumní způsob života. A pamfletičnost zase v úmyslném zjednodušení. Ostatně Petr Šesták v rozhovoru pro podcast Lit přiznal, že on osobně má auta „hodně rád“ a vadí mu jen to, když je lidé zneužívají. V úvodu knihy je také nastíněno, jaké značky a modely se dají přiřadit k příslušným životním stylům či národním povahopisům. Hlavní hrdina ovšem zvláště v závěru už nijak nerozlišuje a svoje destruktivní úsilí obrací dokonce i proti sanitkám, které rozhodně nejsou pořizovány zbytečně coby statusový symbol.

Více odstíněné je pojetí jízdních kol: ta totiž znamenají něco jiného pro bohaté ekologické aktivisty a něco jiného pro hrdinu knihy, vlastně dělníka, který ale na rozdíl od těch továrních pracuje hlavně nohama, ovšem neméně těžce. Původně pro něj sice i práce poslíčka byla možností, jak se hýbat a při jízdě myslet, v provozu českých měst je ale pohyb na kole každodenním bojem o život a jeho práce messengera se redukuje jen na bezduchou dřinu provázenou setrvalým vztekem vůči všem okolo jedoucím autům, a posléze i tramvajím. 

Obraz světa, který kniha vykresluje, je pochmurný: všichni se chovají neekologicky, ale své špatné svědomí si vykupují například tím, že si objednávají jídla balená v recyklovatelných obalech, i když je jejich ekologická stopa i tak obrovská, protože jde často o export z exotických zemí. 

Navzdory milostné epizodě je hrdina vykreslen jako tvor zoufale osamělý, protože je od světa oddělený „funkčním cyklooblečením a přilbou“. A jeho motorizovaní protivníci se sice můžou pochlubit tím, že mají „výstavní“ manželky, ale ty jsou pojímány spíše jako trofeje potvrzující životní úspěch dotyčných pracháčů, přispívající k jejich blahobytnému životnímu pocitu, než jako někdo, s kým by měli plnohodnotný vztah. Ostatně jako by ani nerozlišovali, jestli se právě dotýkají svého luxusního auta nebo partnerky: „Cítil se dobře, všechny ty příjemné dotyky, jemná kůže na jeho volantu, jemná kůže na stehně jeho buchty, všechny ty exkluzivní součásti interiéru v jeho exkluzivním soukromém vlastnictví.“

Pokud mají hrdinové knihy nějaké skutečně intimní vztahy, jsou to jejich stroje, které se stávají součástí jejich identity. I vypravěč se vyznává: „Já jsem svoje kolo a moje kolo je já.“ A u motoristy je popsán takřka orgasmický moment startování auta, které je tělesným prodloužením majitele, takže jeho probouzející se výkonnost řidič slastně vnímá jako probouzení takřka zázračného potenciálu svých vlastních svalů. Jako by koňská síla motoru byla jeho vlastní a on se měnil v mnohonásobný hybrid spojující mytického kentaura a kyborga: „Nastartuju a poslouchám, jak uvnitř vrním, jak mi hrají svaly, jak jsou napjaté, rozsvítím oči, zaržám, zahrabu na místě.“ Sexuální scény mezi lidmi se v knize vyskytují jen v náznaku, zato jsou v ní ale celkem podrobné výjevy sexu ženy s automobilem, jehož výsledkem je v jedné sci-fi vsuvce to, že dotyčné z prsou začíná téct olej a ona porodí podivného tvora s kovovou páteří. A jak už o knize zaznělo třeba v Hostcastu, zvláště závěrečné pasáže svou záměrnou extrémností zase mohou připomínat grotesku. Ovšem navzdory prvkům fantastična a groteskna je poselství knihy zcela aktuální, reálné a –⁠⁠⁠⁠⁠ nebojme se napsat –⁠⁠⁠⁠⁠ i seriózní. 

Ovšem žijeme ve světě, v němž rozbujelý automobilismus skutečně představuje vážný a zásadní problém, což politici většinou berou na vědomí jen pomalu a neochotně, a někteří se naopak vyjadřují tak, jako by hlavními nepřáteli lidstva byli cyklisté. 

V tomto smyslu knihu můžeme vnímat jako angažovaný text varující před tím, kam neřešení tohoto problému může vést, přičemž tato apelativnost má podle slov Blanky Činátlové v Hostcastu čtenářsky vděčnou, groteskní, hravou a místy až fantastickou podobu. A současně nejde o černobílý text: postavy reprezentují typické představitele různých společenských tříd a životních stylů, jsou proto nutně šablonovité a jejich chování záměrně přepjaté, žádnou z nich není možné označit za kladného hrdinu. Vzhledem k tomu všemu text není jen protiautomobilový: spíše problematizuje náš vztah ke strojům obecně. A ptá se, nakolik se stroji sami stáváme.